„Šikmooká Amerika.“ Tak hovoří český volejbalista Jan Štokr o zemi, ve které bude v příští sezoně působit. Dvaatřicetiletý reprezentant z Telče se po dvou letech strávených v ruském celku Dynamo Krasnodar upsal jihokorejskému týmu Suwon Kepco Vixtorm.
„Místní lidé mi přišli příjemní, usměvaví, všichni mi chtěli pomoct,“ popisuje zkušenosti, které získal během svého třídenního testu v Suwonu a zároveň při nedávných zápasech české reprezentace v rámci Světové ligy. „Oproti Rusku je to s úrovní, službami a vším ostatním daleko lepší.“
Už víte, jak se s novými spoluhráči a s trenérem domluvíte?
Každý cizinec, který v korejském týmu může být vždy jen jeden, má k ruce asistenta. Ten by mu měl vyhovět ve všem možném: ať při shánění bydlení nebo když něco potřebuje. Zároveň působí také jako překladatel. Co mám totiž zprávy, většina místních kluků anglicky nemluví. A ani trenér. Takže všechno bude probíhat přes překladatele.
Z tohoto pohledu asi bude dobré se s ním rychle spřátelit.
Pro mě to bude také o tom se zase zdokonalit v angličtině. Což je dobře. Jde o další jazyk, se kterým nemám takovou zkušenost. V minulosti jste devět let strávil v Itálii, poté dva v Rusku. Cizí jazyky vám evidentně problém nedělají. Už mi zbývá jen doladit němčinu, kterou jsem se učil na škole. Tak třeba příští rok půjdu hrát do Německa. A pak, co se mého jazykového vybavení týče, budu spokojen.
V Rusku už jste zůstávat nechtěl?
Ne, situace tam není nejlepší. Myslím si, že dva roky v Rusku jsou akorát. Končila mi smlouva, navíc Dynamo Krasnodar má ekonomické problémy. Nevím, jak to s nimi dopadne. Spíš jsem přemýšlel, jestli se nevrátit do Itálie. Ale řekl jsem si, proč nezkusit nějakou asijskou ligu. A takhle to dopadlo.
Zmiňoval jste bydlení. Už tušíte, co vás z tohoto pohledu v Suwonu čeká?
Když jsem tam byl na tři dny na testech, někdy před měsícem a půl, bydlel jsem v bytě, který bych měl mít k dispozici. Zbytek týmu bydlí na rezidenci, kde jsou všichni pokupě. Jen cizinci jsou jakoby mimo. Uvidíme, jak to bude fungovat.
Co vlastně o korejské lize víte?
Jdu tam na zkušenou. Říkám si, že když už možnost je, chci ji využít. Ale nějaké zprávy a informace, jak to tam funguje, mám. Loni v Koreji hrál můj bývalý spoluhráč Mitar Durič, se kterým jsem působil v Trentu. S místní ligou má zkušenosti i Martin Němec, Slovák, se kterým jsem v kontaktu. Jejich soutěž se vyznačuje tím, že hodně záleží právě na tom jednom cizinci, který v týmu je. Ten dostává hodně balonů... Bude to zajímavá zkušenost.
A zase něco nového.
To určitě. Protože přístup Asiatů k volejbalu je všeobecně úplně jiný. Oni jsou zvyklí hodně trénovat, při hře se zaměřují na střed pole, takovou tu mezihru, na kterou se v Evropě až tolik nehledí. Snad možná ve Francii. Ale čeká mě i úplně jiný styl života.
Rodinu budete brát s sebou?
Stoprocentně. Teď jsme byli dva roky od sebe. Oni za mnou do Ruska jen létali, což taky bylo docela obtížné. Takže jsem si řekl, že letos určitě pojedeme spolu. Jen doufám, že se tam ještě více nerozšíří ta viróza. To je trošku obava, se kterou člověk nepočítal.
Mluvíte o smrtícím viru MERS, který nyní Jižní Koreu sužuje. Sledujete zprávy o něm hodně podrobně?
Asi jo. Zvlášť když jsme teď byli v Koreji a já si přivezl nějakou virózu. To jsem byl trošku hypochondr a hlídal se. Ale musím to zaklepat, snad to bude v pohodě. Každopádně je to nešťastné. Martin Němec je tam od minulého týdne a nemám od něj žádné zprávy. Z toho jsem trošku rozhozený. Kdyby tam měla být nějaká epidemie, tak rodinu zatím nechám doma.
A o tom, že se ze smlouvy raději vyvážete, jste neuvažoval?
To asi ne. To by bylo spíš na manažerech. Ale nejspíš bych jel, s rouškou, helmou nebo plynovou maskou. Prostě bych to musel nějak zvládnout.
V případě, že nemoc se dál šířit nebude, by vaše korejská mise mohla být pro rodinu zajímavá zkušenost.
To ano. Když už bude člověk v této zóně, asi by byla možnost se podívat také jinam. Navštívit třeba Japonsko nebo Čínu. Protože kdy to člověka potká? Třeba se mu už v životě nebude chtít. Taková šance je potřeba využít hned.
Mluvíme-li o rodině, vaši rodiče žijí v Telči, kde jste se narodil i vy. Jak často se na Vysočinu dostanete?
Třeba právě dneska. V pondělí jsem přiletěl z Francie, jel jsem do Nechanic u Hradce Králové, kde nyní přebývám. A odpoledne jedu do Telče, kam vezu rodinu, abychom se přiblížili Českým Budějovicím.
Takže rodnou Vysočinu máte stále v srdci?
Určitě. Když mám možnost, trávím v Telči co nejvíce času. Stále zde mám rodiče, kamarády a vlastně i trvalé bydliště. Takže jsem svázaný. Jen se domů dostanu čím dál méně. Letos se mi to poštěstilo asi jen dvakrát. A to mě mrzí.
Nyní se možná v Telči ukážete častěji. S reprezentací vás čeká šest zápasů Světové ligy, které budete hrát v Českých Budějovicích, Liberci a Opavě.
To je pro mě vyvrcholení sezony. Protože když jsme byli na třítýdenním venkovním tripu, neuvedli jsme se nejlepšími výsledky. To bychom chtěli před domácím publikem změnit. Protože náš výkon i herní projev nebyly moc optimální.
Co musíte udělat proto, aby to doma bylo jiné?
Měli bychom si každý sáhnout do svědomí a nějak to stmelit. Abychom českému divákovi ukázali pořádný volejbal. S Francií to bude těžké. I když druhý zápas u nich jsme hráli vyrovnaně, jsou opravdu někde jinde. Ale když nám to vyjde a fanoušci nás budou podporovat tak, jako své týmy podporovali v Japonsku a v Koreji, tak to bude super. Doma se budeme chtít vytáhnout. A vyhrát! Protože body potřebujeme, to si upřímně přiznejme.
