Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


V Riu byl blízko medaile. A Kudlička věří dál: Skákat se dá se všemi

Český tyčkař Jan Kudlička | foto: ČTK

4 2017
Londýn (Od našeho zpravodaje) - Voda v Temži se neustále vlnila, bariéry u olympijské arény do sebe narážely. Větrný londýnský čtvrtek se dotkl i muže, který se s poryvy vzduchu letos pere tak často. „Foukalo i na stadionu, což jsem byl překvapený,“ říká tyčkař Jan Kudlička. Vzdor přírodě ale na startujícím mistrovství světa hodlá doskočit za metou, která mu chybí: za velkou medailí z venkovního šampionátu.

Vítr, typický jev Londýna, zabrousil i do obří stavby, na níž atleti od tohoto pátku až do neděle 13. srpna budou soutěžit o pozice královen a králů své disciplíny. „Na velkých stadionech přitom tak větrno nebývá. Tak uvidíme,“ řekl 29letý Kudlička.

Těší se, jak by ne. „Přece jen už je to nějaký čas, co jsem tady byl naposledy. Chlapská tyčka se londýnské Diamantové lize nějak vyhýbala,“ usmál se. Na olympiádě v roce 2012 tu skončil osmý. Loni v Rio de Janeiru pak své maximum vylepšil na hořkosladké čtvrté místo.

Ne, nemá letos naskákány takové mety jako šéfové tabulek v čele s Američanem Samem Kendricksem (rovných 6 metrů), nemá doma sbírku velkých zlatých medailí jako Francouz Renaud Lavillenie.

Ale už kvůli tomu, jak zápolil v olympijské Brazílii, na něj nelze zapomínat.

Fotogalerie

Jan Kudlička

„Co si z toho vzít? Že se dá skákat i s těmi nejlepšími. Že lze závodit se všemi,“ říká Kudlička. „V Riu jsem se cítil super, pak mi to v kvalifikaci nešlo, zachraňoval jsem se – a ve finále jsem dlouho skákal všechno na první pokus. S tím jdete do každé soutěže, ale ne vždycky se to povede. Úspěch od neúspěchu dělí strašně malý krůček.“

V Londýně se faktor X přímo nabízí. Předpověď počasí neslibuje žádný velký nárůst teplot a vydrží-li i vítr, může medaili jednomu „odfouknout“, a druhému k ní třeba naopak přispět. Pro Kudličku by to v roce 2017 byla další větrná zkušenost.

„Snad jen na Memoriálu Josefa Odložila jsem neskákal v blbém větru,“ povídá; už toho zkrátka bylo moc. „Pak se to začalo kazit, jedno za druhým. Bezvětří panovalo až na posledním závodě před mistrovstvím světa v Monaku.“

Je tak teoreticky připravený na rozmary přírody. „Vítr samozřejmě sráží finální výkon. Na Diamantové lize v Paříži bylo druhé místo za 562 centimetrů – a v Lausanne, kde už byly dobré podmínky, pak za 593,“ říká Kudlička.

Jenže to není vše. Sám cítí i horší stránku věci. „Peru se s tím od začátku sezony. Měl jsem velký problém odstranit v tréninku pár věcí, protože jsem je měl těžce zažité ze skákání v blbých podmínkách,“ vysvětluje. „Trvalo to, ale na posledních pár trénincích už všechno vypadalo docela dobře. Věřím, že to bude dobré i tady.“

Už proto, co si slibuje od tribun olympijského stadionu. „Těším se. Bude to super. Za pravdu mi dají všichni, co tuhle otázku dostanou příště,“ nepochybuje Kudlička o sportovním nadšení britského publika, které žene všechny bez rozdílu disciplín i národností.

Třeba by pak český tyčkař mohl zvládnout i onen poslední krůček – ten nejtěžší ze všech.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze