Psal se rok 1957, kdy žák Kodeš měl dostat svou první registračku na mistráky. Jenže pro „šelest na srdci“ byl zařazen do zdravotní kategorie 3, určené pouze pro rekreační sportování. Jeho matka, závodní tenistka, byla tenkrát velmi nešťastná.
Dvojku dostal až na základě dalšího vyšetření na sportovní fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Salmovské ulici: Povolíme mu na zkoušku závodně sportovat a uvidíme za rok.
Kodeš a operaceTransplantaci srdce podstoupil osmašedesátiletý muž 1. října v pražském IKEMu. Už v dětství mu lékaři zjistili vrozenou vadu, později se potíže prohlubovaly. Po operaci se zatím zdárně zotavuje. Ve volných chvílích sepsal text o tématech, která ho zajímají, a nabídl ho iDNES.cz. V nemocnici musí zůstat ještě aspoň několik týdnů. |
Jedná se o vrozenou vadu u srdce, které má místo trojcípé chlopně pouze dvojcípou. Kdo ví, zda to tenkrát lékaři vůbec objevili.
Tenisový vývoj mladého Kodeše pokračoval vítězstvím na mistrovství republiky žáků v roce 1960. Problémy nebyly, vývoj pokračoval dál, slavil další úspěchy, které přešly postupně až k velké kariéře.
Reprezentoval od roku 1962 a končil kariéru na grandslamech v roce 1982. Vyhrál dvakrát Roland Garros, jednou Wimbledon, dalších 25 mezinárodních turnajů ve dvouhře a 31 ve čtyřhrách s různými partnery. Patnáct let hrál Davis Cup, kde zvládl celkem 96 zápasů. Podstoupil celkem 72 pětisetových utkání.
Kolem 20. roku dostával křeče a byl v péči ÚVN ve Střešovicích, která se starala o špičkové sportovce. Při tréninku dostal „holter“, který měl zaznamenávat jeho zdravotní stav. Nic vážného se nezjistilo. Jen to, že dvojcípá chlopeň funguje docela dobře, ale netěsní, jak by asi měla.
Utajený infarkt na Štvanici?
Kodešova kariéra pokračovala. V roce 1971 měl po zápase se Španělem Orantesem kolapsovitý stav na pražské Štvanici. Museli ho držet pod sprchou, ale ustál to a jelo se dál. Výsledky EKG byly vždy tak trochu nenormální vzhledem k „vrozené“ vadě.
Byl velký bojovník a brzy dostal novinářskou nálepku „dělník tenisových dvorců“. Nesmírnou vůlí, bojovností a trpělivostí si téměř vždy dokázal sáhnout až na dno svých sil, za křeče se nestyděl. Mnohé zápasy dokázal vyhrát i díky své povaze.
Brzy zjistil, že se bitvy dají vyhrávat i ze stavů 0:5 či z mečbolů a že profíci hrají do posledního míče. Vzorem mu byli Australané: nikdy se na nic nevymlouvali.
Rád přijímal rady od zkušenějších hráčů. Dodnes je jim za ně vděčný bere je jako kamarády. Rod Laver o něm po jeho pětisetové porážce od Roche na Roland Garros v roce 1967 řekl: „Je docela dobrej, ale musí se naučit tenisově běhat.“
Kodeš se neurazil. Ve stejný den mu slavný francouzský mušketýr Henri Cochet sdělil: „Máte úžasnou budoucnost a můžete tady minimálně dvakrát vyhrát. Ale musíte se snažit při výměnách hrát ekonomicky. A přitom tlačit, nevyčkávat, nutit soupeře k chybám. Jen zezadu to tady nezvládnete!“
Kdy vyrazit na síť
Kodeš vždy tvrdil, že zápasy na Roland Garros jsou „galeje“, které neunesli ani takoví superborci jako Sampras, McEnroe, Connors, Becker či Edberg. Neměli dostatečnou trpělivost a často se hnali k síti až moc brzy.
Je těžké vystihnout ten pravý okamžik pro přechod k síti. Musíte si věřit, že na ní dokážete zakončit. Musíte mít sebevědomí na voleje, dobrou smeč. Nemůžete tam jen stát a modlit se, aby soupeř zkazil prohoz.
Náběhem na síť totiž výměna ještě nekončí. Velmi pomáhá předvídavost. A mrštnost pomůže vybrat i zdánlivě nechytatelné míče. Unavení soupeři v koncích zápasů často při prohozu chybují, jsou pod tlakem a už nemají takový postřeh a jistotu.
Zařazení na čekací listinu
A léta běžela. Předával zkušenosti v daviscupovém týmu Lendlovi, Šmídovi, Složilovi. Později působil pět let v roli kapitána. Byl u debutu Miloše Mečíře.
Posléze též funkcionařil. Založil turnaje ATP Tour a ATP Challenger v Praze, bojoval za výstavbu stadionu na Štvanici, prezidentoval tenisu a jeho časté srdeční arytmické stavy se stupňovaly.
Moderní metody zjistily, že kdysi snad musel prodělat lehčí infarkt, o kterém ani nevěděl. Že by to bylo v tom roce 1971? Kdo ví…
Srdeční stěna se začala ztenčovat a hrozily další rizikové stavy. Byl několik let v péči primáře Jana Zemana na pražské Bulovce. Další kolaps v roce 2010 při tenise rozběhl kolotoč: převoz na Bulovku, pak do IKEMu, katetrizace, instalace defibrilátoru, pravidelné kontroly, omezení sportovní činnosti, ablace srdečních komor a zařazení na čekací listinu pro transplantaci.
Rozhodl se okamžitě, že se zákroku podrobí, a smířil se s čekáním. Zavolání mohlo přijít brzy, ale nemuselo. Někdy se čeká až 3-4 roky, než se najde dárce. Po více než roce zazvonil telefon a pak už to šlo ráz na ráz.
Vyšlo to a Kodeš je rád, že má operaci za sebou. Čekání bylo frustrující, ale ustál to. Vyhráno však ještě nemá..
Srdce nebo tenisová duše?
Nejen talent, technika úderů, taktika, fyzička, ale i „tenisová duše“ a vztah k milovanému sportu rozhodují o šampionech. Umět se dřít, nedat nic zadarmo. Překonávat nepříjemné situace, cestování, zranění, různé povrchy, míče, slunce, vítr, nepřející fanoušky… To vždy dokázali rváči bojující do posledního dechu.
V Kodešově éře to byli zejména Laver, Rosewall, Newcombe, Connors, Borg, Vilas, Lendl. V dnešním době to dovedou pouze Nadal, Djokovič, Federer, Ferrer, Nišikori a Radek Štěpánek.
Generace se vždy mění a závisí na povahách hráčů, co vše snáší a co jsou pro vítězství v zápasech udělat. Srdce je čerpadlo, pumpa, motor, který pouze zásobuje krevní oběh člověka. Ale hlavně mozek a jeho duše rozhoduje, co se bude dít.
Lidé to často vůbec nechápou. Srdce je zažitá symbolika: má srdce jako na dlani, má dobré srdce, bojoval srdcem… Levou rukou si saháme na srdce, ale rozhodující je duše. Kde ji máme? Určitě někde v hlavě.
Současná ATP a zbohatlí mazánci
Na okruhu se pohybuje spousta „odstřelovačů“. Snaží se vyhrát tím jednodušším způsobem bez dřiny, která bolí. Samozřejmě jim nahrála i nová doba s novými raketami, které umožňují míče hned dláždit, ale též udělat i hodně chyb: „No nic se přece neděje, dnes to nešlo, půjde to příště. Turnajů je dost a někde to zase vyjde.“
Jan KodešVítěz 3 grandslamových turnajů (Roland Garros 1970, 71 a Wimbledon 1973) Finalista US Open 1971 a 73. Australian Open se nikdy nezúčastnil. Na žebříčku ATP to nejvýš dotáhl na 4. místo v září 1973. Byl členem vítězného týmu v Davis Cupu 1980. Jako kapitán českého souboru působil v letech 1982-87. V roce 1990 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy. V letech 1994 až 1998 byl prezidentem Českého tenisového svazu. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou. |
Rozmazlenost hráčů nemá obdoby. Všechna finále kromě grandslamů se hrají pouze na dvě vítězné sady. Divné je masírování během zápasu, fyzioterapeuti na dvorci, odchody do šaten, ručníky v rozích kurtu, pokřiky či úmyslné hekání při úderech, jestřábí oko. Stavění zatahovacích střech, aby hráčům v Austrálii nebylo někdy horko… O navyšování odměn nemá cenu ani mluvit.
Neustálé přemlouvání hráčů k reprezentaci či věčné připomínky k Davis Cupu, aby se vůbec nehrál nebo aby se konal třeba jen jednou za dva roky, je nedůstojné. Až nechutně urážející je to vůči této slavné soutěži, která tenis společně s grandslamy vynesla do dnešních výšin.
Na exhibice za prachy slyší všichni. Jinak jsou unavení z „náročných“ týdenních ATP turnajů a Davis Cup jim překáží. Když je DC tak psychicky náročný, proč ITF dovolila fanouškům všechny ty instrumenty? Ty bubny, píšťaly či řehtačky, které hráče ještě více stresují a kvůli nimž si diváci musí dávat špunty do uší?
Kolika nesmyslů se v budoucnosti ještě dočkáme, aby hra dnešních mazlíčků naplnila ochozy? Ty jsou přece na grandslamech a při Davis Cupu plné stejně. Kam až to dnešní tenis dospěl???
Tvrdé povrchy, skreče a mrzáci
Hráči trpí při té spoustě turnajů pořádaných na tvrdých površích. Nikdy v minulosti nebylo tolik zranění a skrečí. Tolik operací, kolen, kyčlí, páteře či zápěstí. Řada tenistů vzdá a končí v průběhu turnaje.
Nápad zpomalovat rychlost odskoku míče chemickými postřiky povrchu se vůbec neosvědčil. Šest hodin na kurtu v Austrálii? Diváka to už nemůže ani bavit.
Je čas, aby se hráči zamysleli sami nad sebou, aby nekončili kariéru jako mrzáci. Je třeba vysvětlit manažerům a funkcionářům, kteří tenis nikdy vrcholově nehráli, že světový tenis se sice pomalu, ale jistě blíží do záhuby.
A nápady, že by se mělo hrát třeba jen na jednu sadu a třeba jen do čtyř gamů? To může vymyslet či navrhovat leda idiot.
Jak pomoct Berdychovi
Tomášovi Berdychovi se dalo trochu pomoci už dávno. V juniorských soutěžích na grandslamech se prosazoval zejména ve čtyřhrách, při nichž v přechodu na síť i při volejích nebyl pouze průměrný jako dnes.
Stalo se módou nehrát čtyřhry, protože Björn Borg nechtěl vysedávat v šatnách po singlu a čekat na debl. Ale každý není Borg, Federer či Nadal a nehraje každý týden finále. Pro hráče v plné síle by měla být čtyřhra dobrým tréninkem zejména returnu, postřehu a šikovnosti.
Po nástupu nového prezidenta svazu Iva Kaderky se zde vztah k bývalým hráčům změnil. Neúcta k nim byla evidentní. On dokonce nabádal některé hráče: „S Kodešem se nebavte, ten vám nepřeje a jen závidí!“
Takového „experta“ si tenkrát zvolila tenisová obec. Kodeš nikdy nikomu nic nezáviděl. Ani Berdychovi. Neměl to zapotřebí a prožívá hezký tenisový život také proto, že má tenisovou duši.
Jan Kodeš
Prohrát se dá všechno, ale záleží jak. Jen sám hráč cítí, když ulehá do postele, zda pro vítězství udělal opravdu všechno.
Kdysi si Ivan Lendl najal Tonyho Roche pro pomoc ve hře na trávě. I když je Tony super člověk, nepřineslo jeho angažování kýžený výsledek. Jejich hra byla rozdílná.
Jinak ale klobouk dolů před Ivanem. Jeho profesionalita mohla Tomášovi něco dát. Ale záruka není nikdy… Vždy záleží na hráči, co od trenéra očekává. A co si je z jeho rad ochoten vzít.
Každý manažér či trenér je pouze pomůckou k vašim vítězstvím. Ta esa, voleje, mečboly a celé turnaje si musíte stejně uhrát sám.
Vaše hlava (a duše?) na to musí mít odvahu, vůli se dřít, pokoru, sebekontrolu i trpělivost. A hlavně se nesmíte vzdávat svých cílů.
