„Ještě jsem se od té doby ani nepodíval na záznam toho pádu. Stačilo mi vidět jednu fotku a to bylo až až. Co lidi říkají, tak to bylo hrozné, ale já jsem to překonal a vidět to nepotřebuju. I když možná se na to jednou podívám,“ připouští Houška, jenž od té doby pomohl Válečníkům například ke dvěma druhým místům v NBL a letos nimi chce zaútočit na stříbrný hattrick.
Co si s odstupem času vybavíte z těch těžkých okamžiků těsně po tom nešťastném střetu s pardubickým Muirheadem?
Pamatuju si jen nějaké útržky po tom zranění. Chviličku v hale, asi dvě vteřiny, pak asi 30 vteřin ze sanitky a pak až to, když jsem ležel na pokoji v nemocnici. Je to pro mě těžké, když vlastně člověk ví, že si něco nepamatuje. To je takové divné. Když si člověk nemůže vzpomenout, jak se jmenuje jeho kamarád, to je normální, ale nepamatovat si kus svého života, to je jiné. To mě trošku trápí a přemýšlím nad tím. Ty situace potom byly těžké, ale hodně lidí mě podporovalo, napříč republikou přicházely zprávy od hráčů, trenérů. Zjistil jsem, že basket není jen o tom sportu, ale že ti lidé se respektují a jsou v pohodě.
„Nechtěl jsem končit zraněný, nebo aby si někdo říkal, že on málem umřel, tak raději skončil.“ |
Kdy vám začalo docházet, jak vážné to bylo?
V nemocnici jsem byl vlastně rád, že mám jenom sádru na ruce a že mě v uvozovkách jen bolí hlava. První noc byla těžká, každou hodinu jsem musel být buzený a kontrolovali mě kvůli otřesu mozku, takže pro mě ta noc byl strašně dlouhá. Co se stalo, jsem si pořádně uvědomoval až později. Ale vlastně jsem byl strašně šťastný, že můžu jít zpátky do kecek a na palubovku. A že to, co všichni viděli, jsem nějakým způsobem překonal. Mohlo to dopadnout třeba i jinak.
Asi jste měl štěstí v neštěstí, že to neodnesla i krční páteř.
To určitě. To by bylo asi to nejhorší. Měl jsem i štěstí, že povolily svaly, když jsem byl v křeči a měl jsem zapadnutý jazyk. Vlastně jsem toho štěstí měl docela dost. Vzpomínám si, že jsem pak jednoho ze spoluhráčů „obvinil“, že mi blbě přihrál, a on to byl někdo úplně jiný. Měl jsem to všechno trochu pomotané.
Mluvil jste někdy o tom střetu s Muirheadem?
Hned druhý den za mnou přišel do nemocnice. Za nic nemohl, chtěl jen udělat blok. Já se agresivně otáčel do koše a ta síla a energie, které jsem do toho dal, se bohužel projevily někde jinde. Muirhead přišel, pokecali jsme. I pan doktor Petráň z Pardubic, který mi vlastně zachránil život a jenž už bohužel není mezi námi, mi párkrát volal, jak se mám. A vždy, když jsme pak jeli do Pardubic, jsem se těšil, že mu podám ruku. Bylo to pro mě něco víc, než když podáváte ruku jen tak někomu. Věděl jsem, že on byl jeden z těch, co mi zachránili život.
Zůstal ve vás po návratu na palubovku strach?
Vím, že trenér mě i dlouho vytýkal, že když jsem šel z pravé strany do koše na levou ruku, tak jsem měl tendenci vyhazovat míč. Ale já s tím nemohl nic udělat. Možná to bylo nějaké podvědomí, že se člověk jakoby bál. Možná to v sobě ještě pořád mám. Když se otáčím na tu levou stranu do nějaké agresivnější pozice, tak ten mozek má možná někde uchovanou nějakou informaci, o které třeba já nevím. V tomhle se asi po té události ve mně někde něco změnilo. Ale myslím si, že to je čím dál méně.
Nechodíte už třeba teď do soubojů až tak moc po hlavě?
To zase ne. Ale když už jste zmínil po hlavě, tak si vybavuju, že v těch Pardubicích byla reklama na světelném panelu na nějakou knížku o handicapovaném sportovci. A jediná fotka, kterou jsem z toho mého zranění viděl, byla, jak nade mnou stojí lidi, já ležím, a za mnou svítí reklama na knížku, která jmenovala Po hlavě. Tak jsem si říkal, že to tady snad někdo naplánoval (smích). Tu knížku jsem si koupil, mám ji doma. Asi byla osudová.
CO SE MU STALO? Klubko hráčů Pardubic a Děčína obklopilo záchranáře. A zcela dole leží basketbalista Jakub Houška.
Neříkal jste si potom, že radši skončíte s basketem?
Nejsem takový, že bych to vzdal. Nechtěl jsem končit zraněný, nebo aby si někdo říkal, hele, on málem umřel, tak skončil. Když člověk má motivaci makat, aby se něco vrátilo, je to snazší než se utápět v černých myšlenkách. Skončit mě nenapadlo ani jednou.
A nenapadlo to třeba ani vaši manželku, rodiče? Museli se o vás hrozně bát.
Také ne. Oni všichni vědí, jaký jsem. Pro ně byl těžký hlavně ten první den, než se pořádně dověděli, co se stalo. Museli čekat, co bude. Možná to bylo pro ně těžší než pro mě. Asi nejhorší, co může rodič vidět, je, když se mu takovýmto způsobem zraní vlastní dítě.
Vaším vzorem se pak stal fotbalový brankář Petr Čech, který se vrátil do branky po ještě horším zranění a dodnes chytá v helmě, s níž jste také nějaký čas hrál.
Já hledal cestu, jak se vrátit zpátky k basketu, třeba i s nějakým malým rizikem, které se může přihodit. A Petr Čech mě napadl jako první. On to měl ještě mnohem horší a stejně si do té brány stoupnul a fungoval. Dokonce jsem s ním pak udělal rozhovor pro můj web, bylo to fajn. Člověk na tom musí hledat i pozitiva. A když mohl jít nějakým příkladem Petr Čech, tak já třeba mohl být pro pár lidí taky příkladem. Bral jsem to tak, že když to dokázal on, proč ne někdo jiný. Hrál jsem nějaký čas s helmou, v níž se mi hrozně pařila hlava, je to přece jen něco jiného než venku, kde je chladněji. Ale byl jsem moc rád, že jsem mohl hrát a nemusel jsem čekat na návrat o půl roku déle.
Kromě basketbalu se věnujete i charitě. Napadlo vás to v souvislosti s tím, co jste sám prožil?
Dělal jsem už předtím nějaké aukce, snažil jsem se pomáhat vždy, ale tahle věc to umocnila a já to začal dělat ještě víc. Založil jsem e-shop, díky kterému pomáhám. Protože z té pozice, v níž jsem, to dělat můžu. Člověk je na očích, má nějaké fanoušky. Je to podobné, jako u mnohonásobně slavnějších lidí. V nějaké regionální podobě, v menším měřítku to člověk může dělat taky, když chce a může. Já to beru tak, že proč bych někomu nemohl zpříjemnit jeho život, když můžu pomoct.
Na co jste nejvíc hrdý?
Na každou korunu, která se vybere. Za tu dobu se vybralo a rozdalo přes 300 tisíc, to je obrovská částka. Někdo si řekne, hele, ten blázen prodává trička, stará se o to a dává z toho 50 nebo 70 korun. Spousta lidí i v basketbalovém prostředí to nebere, ale já si za tím stojím. Vím, že ty peníze přiskakují, a že jsme je dětem či charitativním organizacím poslali. Mám velkou radost, když můžu trochu pomoct třeba dětem, které mají hrozně těžký život. A díky té pomoci udělají malý krůček, který je pro ně velký. Na to jsem hrdý.
Děčínský pivotman Jakub Houška v duelu s Prostějovem.
I v dalších sezonách po tom vážném úrazu jste byl dost často zraněný, jak se cítíte letos?
Já byl i docela dost nemocný, to se mi teď celkem vyhýbá. S paní doktorkou Grimmovou z ústecké imunologie na tom pracujeme, hodně mě v tom zvedla. A ta zranění? Snad se mi to letos vyhne, ale jestli ne, určitě bych s tím zase bojoval. Nejsem ten typ člověka, co by něco vzdával.
Děčín nedávno posílil střelec Palyza, zvýšila se tím vaše šance na stříbrný hattrick? Nebo byste dokonce mohli konkurovat šampionům z Nymburku?
Myslím, že náš tým je teď opravdu skvělý a příchod Palyho nás určitě může katapultovat zase někam výš. Ale konkurovat Nymburku, to bude pořád strašně těžké. Zrovna v sobotu se s ním poměříme, tak se to ukáže. Pořád ale mají nejkvalitnější české hráče, navrch hodně kvalitní cizince. Takže porazit je určitě můžeme, porážet je ale asi dál nikdo nebude.
