8.30 hodin - Je půl hodiny do startu. Trochu závistivě si prohlížím vychrtlé favorizované závodníky s nízkými startovními čísly, protože je mi jasné, že takhle blízko už se k nim během dnešního závodu nedostanu. Nevadí, přeříkávám si heslo, které mě vždy uklidňuje: Když se postavíte na startovní čáru běhu běhu na sto metrů a skončíte druhý, tak jste prohráli. Když se postavíte na startovní čáru maratonu a skončíte na konci, tak jste vyhráli, protože jste doběhli... Zatím je to v pohodě, dokonce mám náladu si prohlížet hezké postavy většiny závodnic, ale zkušenost člověka, který absolvuje svůj dvanáctý maraton mi říká, že mě to hodně rychle přejde. Poslouchám množství světových jazyků rozléhajících se Staroměstským náměstím, které se tak trochu proměnilo na biblický Babylon a raduji se z toho, že zatím zpoza mraků nevylezlo sluníčko, které umí sebrat množství sil. "Prvních deset kilometrů napálím, protože co nenaběhneš hned, to už na konci nedáš," taktizuje kdosi v několikatisícovém davu běžců čekajících na start.
8.55 hodin - Hodiny na Staroměstské radnici ukrajují poslední okamžiky před zahájením závodu. Napětí mezi běžci vzrůstá, všichni se pomalu posunují ke startovní čáře a mávají svým známým a příbuzným stojícím za kovovou zábranou. Hodiny začínají odbíjet. Figurky na orloji vyvolávají zejména u cizinců nadšení, které vyjadřují spontánním potleskem. Jenom já s obavami hledím na Smrtku... Ale už není čas na úvahy, startovní výstřel a masa mnoha tisíc běžců vyráží směrem do uliček staré Prahy.
1. kilometr - Na náměstí Curieových míjíme skupinu J.A.M., první z mnoha hudebních produkcí přichystaných na trati. V klidu se řadím mezi běžce, jejichž zjevným cílem je nezávodit s žádným z účastníků, ale bojovat sami ze sebou. S radostí vnímám povzbuzování stovek lidí v ulicích, mezi kterými je mnoho účastníků rodinného běhu na 5,5 kilometru.
5. kilometr - Bez povšimnutí míjím první občerstvovací stanici, zatím jsem v pohodě a ani při tréninku jsme nebyl zvyklý na trati pít.
8. kilometr - Předbíhám dva mládence, kteří si vesele vyprávějí o svých plánech na dovolenou. Nechápu, já sám už sotva popadám dech.
10. kilometr - Jsme na Smíchově a já se zatím držím plánu zaběhnout prvních dvacet kilometrů pod dvě hodiny. Na občerstvovací stanici beru houbu s vodou a ždímu si ji na hlavu. Jak blahodárné! K tomu přidávám kousek pomeranče, kostku cukru a hlt iontového nápoje, protože tělo už žádá přísun energie.
13. kilometr - Dobíhám běžce s pestrou vlajkou přes záda, kterou nemohu identifikovat. Na můj zadýchaný dotaz se dozvídám, že Peter přijel z Jihoafrické republiky a závod se mu zatím moc líbí.
14. kilometr - Na Strakonické silnici míjím prvního běžce ležícího u krajnice bez bot s nohami nahoru.
16. kilometr - V Lahovicích poblíž odbočky na Radotín uvolňujeme cestu skupině afrických běžců v čele závodu, kteří již běží nazpátek. Účastníci maratonu je zdraví potleskem, já už únavou nemohu pořádně zvednout ruce, a tak se alespoň připojuji obdivným mručením.
21. kilometr - Polovinu závodu mám před Zbraslavským náměstím za sebou a utěšuji se, že teď už mě čeká ta kratší část. Slabá útěcha, stejně jako snaha uvěřit tomu, že bolest je jenom stav mysli.
25. kilometr - Blížím se k lomu v Měchenicích, kde je otočka, a když běžím kolem kapely The Fancy, jsem tak grogy, že nevím, jestli hrají, nebo teprve ladí.
27. kilometr - Předbíhá mě asi o patnáct let starší dáma v dresu s italskou trikolorou, a když mě míjí, nabízí mi tabletu glukózy. "Teda, já už musím vypadat," napadá mě a s díky přijímám.
29. kilometr - Na trati se objevuje stále větší množství "chodců". Začíná mě brnět ruka. Snad je to tím, že v ní nesu diktafon pro zaznamenání svých pocitů. Možná se ale blíží infarkt, uvidíme za chvíli!
30. kilometr - Teď to začne být zajímavé, protože větší vzdálenost jsem při svém tříměsíčním tréninku na tuhle akci neuběhl. Když sleduji styl některých lidí, kteří mě předbíhají, jsem rád, že se nevidím.
33. kilometr - Blížíme se zpět do centra. Svědomitě se občerstvuji iontovým nápojem a vodou, polykám cukr a kousky pomeranče. Mé tělo vše beze zbytku zpracovává. Někteří kolegové si ulevují podél trati, muži v tom mají výhodu, ale po třicátém kilometru přestávají být i některé běžkyně za dámy.
34. kilometr - Smíchov je zdánlivě na dosah, ale nějak se nechce přibližovat. Možná začínám trochu blouznit, protože mám pocit, že předbíhám běžce, které jsem již na trati dávno míjel.
38. kilometr - To, co předvádím na nábřeží už asi není běh, ale vím, že nesmím zastavit, protože už bych se nepřinutil k dalšímu pohybu. Do cíle je necelých pět kilometrů, ale říkejte to nohám, které jsou jako z olova a pekelně bolí!
42. kilometr - Nedá se říct, že bych do Pařížské ulice nějak vtrhnul, ale cíl je na dosah. Lidé kolem trati zůstávají a obětavě povzbuzují i běžce, kteří jsou na trati přes čtyři hodiny. A není nás tak málo.
42 195 metrů - Mám to za sebou! Probíhám cílem a cítím se jako král. Nepopsatelný pocit, extáze, stonásobný orgasmus! Jsem šťastný, že všechno to trápení stálo za to a belhám se ke stolům s občerstvením. Cestou si přeříkávám citát maratónce Šigera Gakka, který před časem prohlásil: Maraton je velké sebepoznání, dává vám šanci poznat jaký jste člověk. Dokážete-li ho zaběhnout, ať již za 2:11 hodin nebo za 3:20, jste prostě hrdina. Jste silný a odvážný člověk, který se může pustit do čehokoli v životě a vždy nakonec vyjde jako vítěz. Pět minut po závodě nemohu zodpovědně prohlásit, že tohle dobrodružství ještě někdy absolvuji, ale jedno vím jistě. Byl jsem při tom a to mi nikdo nevezme!
