Pokud by tyto scény někdo sledoval jako součást divadelní hry, jaké překvapení by na něho čekalo v okamžiku, kdy by stejného muže sledoval ještě při závodě mistrovství Evropy. Už přímo v hale jako trenéra.
A přitom pouze v této roli (v níž působil už na olympijských hrách v Montrealu v roce 1976) by sám sebe Stanislav Vyzina viděl nejraději. Jenže nemá na výběr.
„V podstatě jsem taková holka pro všechno,“ pousměje se. „Počítáme každou korunu a nemůžeme si vyskakovat. Prakticky tak musím být nalezlý i do všech dalších funkcí, které klubu pomůžou, aby fungoval a byly výsledky,“ říká Vyzina.
V tělovýchovné jednotě je tak první místopředseda, na odboru sportu České obce sokolské místostarosta.
Kromě týmu Brna vede i reprezentaci, jejíž základ právě brněnské gymnastky tvoří.
„Mám štěstí, že mám manželku, která dělá trenéřinu se mnou a je nesmírně organizačně schopná,“ chválí choť Anettu, bývalou českou reprezentantku. „Práce v tělocvičně je pro mě oddech. Ta pravá začíná až doma u internetu, kdy řešíme organizační a ekonomické záležitosti. Chodíme spát k ránu a ještě máme pocit, že jsme spoustu věcí nestihli.“
Trpělivost má své meze
Ale vše má své meze. Byť Vyzina vychoval řadu skvělých gymnastek a v jeho péči jsou i nyní největší české naděje pro olympijské hry v Pekingu - Šikulová s Komrskovou - uvažuje alespoň o konci u reprezentačního týmu. „Přemýšlím o tom, přece jen už se blíží důchodový věk,“ říká. „Lano se dá namáhat jen do určité meze, když už by se mělo přetrhnout, je lepší ho dál nenamáhat. To jsou ale zatím jen úvahy, definitivní rozhodnutí nepadlo. Samozřejmě bude důležité, jak se na to budou dívat moje svěřenkyně. Určitě bych jim tím nechtěl ublížit.“
Vyzinu hodně naštvala právě poslední zkušenost s cestou na mistrovství Evropy do Amsterdamu. „Naše gymnastická federace mluví o tom, že je potřeba šetřit. Takže místo letadla mi řekli, abych sehnal mikrobus,“ povzdechne si.
Ten si nakonec půjčil od brněnských volejbalistů a sám ho do dějiště šampionátu i odřídil. „Švýcarský svaz třeba přímo trenérům zakazuje, aby dělali současně řidiče a vozili své svěřenkyně na závody. Je jasné proč. Když jsem po nedělním finále lezl za volant, tak mi nebylo po těle dobře. Docela jsem se cesty zpátky bál.“
