Zde je první postřeh - necelé tři poslední kilometry smrtícího stoupání mohou rozbít pole závodníků na padrť a dokonale zvrátit pořadí.
Kateřina Neumanová stojí pod sjezdovkou Olympia, kterou si po sobotním závodě sjela, aby viděla, co ji čeká. Není nadšená. "Tohle nebude moc lyžování a minuty tu nemusí hrát roli," říká. Za ní se pozvolně zvedá široká urolbovaná zabijácká trať, která už dlouho rozděluje závodníky na dva tábory.
Hlavní favorit Tobias Angerer patří k těm, kteří nedají najevo špetku strachu. "Těším se. Všichni budou mít stejné podmínky a já jsem dobře připraven," říká v kratičkém rozhovoru pro iDNES.cz po dobře zajeté sobotní patnáctce. "Kopců se nebojím. Bude to chtít i silnou psychiku a tu já mám."
Slavný německý trenér Jochen Behle se usmívá. "Jakou máme taktiku? Držet se neustále vpředu a ve vhodný okamžik udeřit."
Odhodlaně se tváří i český běžec Jiří Magál, který se po sobotě zařadil k favoritům "Jestli jsem se byl na tu horu podívat? Ne a ani tam nepůjdu. Radši se nechám překvapit. S kopci nemám problém, umím je a věřím, že na tom našem se dá jen získat a ne ztratit," hýří optimismem.
Ale pěkně po pořádku. Pojďme se podívat, jak obávaná hora skutečně vypadá.
Na začátku se bojím, že bude složitější propašovat se na uzavřenou trať, než ji poté zdolat. Chyba, opak je pravdou.
"Jaké chcete lyže?" ptá se Ital v půjčovně na stadionu Lago di Tesero, kde nedělní smrtící závod vypukne. Chci to nejlepší – Madshus Hypersonic – na nich přeci jezdí Kateřina Neumanová. Určitě pojedou i mně, bývalému závodníkovi.
Z jedenáctikilometrové trati si dávám asi dvě třetiny. Začíná to skvěle, bruslení mi jde - dva a půl metru široký pás umělého sněhu se klikatí zeleným údolím, které se koupe ve slunečné lázni.
Vpravo říčka Torrente Avisio, po obou stranách širokého údolí jen lehce pocukrované Dolomity. V této nepřející zimě běžecký ráj na zemi. Samá rovinka, jen občas minikopeček. Kus slavné Marcialongy zvládne i malé dítě.
Projíždím malou pilou s pečlivě srovnanými kmeny mohutných smrků. Brzy je tu most přes řeku a malý jez. Připadám si jak u Kamenného přívozu na Sázavě. Kilometry závratně ubíhají a napravo za řekou se vysoko ve stráni už ukazuje Cavalese.To je to místo, kde před pár roky americká stíhačka přeťala drát kabinové lanovky.
Najednou z ničeho nic zatáčka doleva a jsem na sjezdovce Olympia, pár metrů od dolní stanice lanovky.
Na pozvolně se zvedající trati zkouším rovnoměrné, pomalejší tempo. Se mnou jede otec se synem z nedalekého Trenta. Jsou lepší, ale snažím se držet. Tep buší někde kolem 166 za sekundu. Přichází můstek přes silnici a už vidím tu hrůzu. Po 800 metrech je tu "zalamovák" jako hrom.
Sám spoluzakladatel "TdS" bývalý vynikající běžec Vegaard Ulvang prý byl překvapen, když na vlastní oči viděl, kam finále Tour situoval. Teď to tu nedůvěřivě prohlížejí lidé z týmu Kateřiny Neumanové.
Míjím hochy z italské televize RAI, kteří chystají nedělní přenos. Mezitím rodinná dvojka toho má dost a obrací. "Ciao," loučí se už vesele. Brzy vím proč.
Dech se krátí a já přecházím do nejtrapnějšího možného bruslařského stylu. Tep 180, už vím, že brzy bude ještě hůř. Za chvíli vypíjím kalich hořkosti do dna. Dál už to nejde. Sundavám lyže a jdu kousek pěšky.
Sítě kolem trati tu jsou určitě proto, abych nemohl utéci. Obouvám lyže a znovu to zkouším rovnoměrným bruslařským krokem. Nejde to. Trať se zdá nekonečná a nekonečně prudká.
Zatáčka doleva, doprava, svah už není tak příkrý, ale ztuhlé nohy to už nedokážou rozpoznat a ocenit. A pak, když už nevěřím, že někdy přijde konec, je tu cíl. Po téměř třech kilometrech a 400 metrech převýšení kóta 1278 metrů a konec trápení. Mezistanice a bouda Dosso Larici.
Uklidňuje mne jediné. Padat k zemi tu určitě budou i nejlepší závodníci světa.
