Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


I před půlstoletím měli fanoušci v Konopáskovi svého Jágra

4 1998
P r a h a -
Dvě mladá děvčata stála na chodbě domu v Klimentově ulici v Praze a čekala. Na zeď napsala velkými písmeny: "Miluji číslo 5". Konečně vyšel z bytu černovlasý elegán. Jen ho dívky spatřily, utekly. Stalo se to v roce 1947 a ten idol, kterého se nemohly dočkat, se jmenoval Stanislav Konopásek. Byl to slavný útočník hokejového národního týmu, který právě bojoval na mistrovství světa v Praze o titul. Konopásek nosil na dresu číslo pět. Nevelké hbité křídlo, které umělo skvěle bruslit a spolu s centrem Vladimírem Zábrodským tvořilo dvojici nemající tehdy v Evropě obdoby, bylo v konci čtyřicátých let osobou, kterou fanoušci zbožňovali. Znal ho skoro každý. Třeba nastoupil do tramvaje a okolo slyšel: "Hele, to je on!" Při mistrovství 1947 se na Štvanici přišel podívat na reprezentační zápas prezident Edvard Beneš. Jen co se jeho manželka Hana rozkoukala, už se tázala: "Který je to ten Konopásek?" Hokejista se o tom dozvěděl druhý den z novin a schoval si výstřižek. "Prezident byl prezident. My jsme byli jen obyčejní lidé. Škoda, že jsem ten výstřižek ztratil," lituje Konopásek dodnes. Představte si ten poprask, kdyby v hokejové extralize hráli v jednom mužstvu Jágr s Gretzkým. Asi takové slávy si užíval Konopásek se svým spoluhráčem Zábrodským tehdy v klubu LTC Praha. V reprezentaci spolu tahle dvojice v letech 1947 a 1949 vyhrála mistrovství světa. Vytvořili spolu nejlepší útok kontinentu, přestože nebyli žádní zvláštní kamarádi. "Jenže na ledě jsme na sebe byli zvyklí, hráli jsme spolu od deseti let. Věděli jsme, kam máme přihrát a kam si najet." Zábrodský přihrál Konopáskovi i na gól, kterým československý národní tým poprvé v historii porazil Kanadu. Bylo to v roce 1949 na mistrovství světa ve Stockholmu. Reprezentace tehdy vyhrála 3:2. V rozhodujícím zápase pak mužstvo porazilo domácí Švédy 3:0 a Konopásek v okamžiku největšího soupeřova tlaku dal třetí gól. "Byl jsem vyloučen, vrátil jsem se na led a čekal na červené. Macelis mi přihrál a já jsem jel sám na brankáře Johanssona. Udělal jsem mu blafák do bekhendu. Ten jsem měl nejradši, když si gólman lehnul. Když stál, střílel jsem mu mezi nohy." Návrat domů byl triumfální. Vlak s mistry světa jel z Polska a cestou do Prahy měl zastavit jen čtyřikrát. Ale na každé stanici čekaly stovky lidí a vynucovaly si neplánovaná zastavení. Dovnitř strkali lidé hokejistům jídlo, pití a dárky. Když pak v Praze výprava vystoupila na Wilsonově nádraží, musela se dvě hodiny prodírat k Tyršovu domu. Pro Konopáska a mnohé další to byl poslední okamžik, kdy ho dav obdivoval. V roce 1950 byl Konopásek spolu s většinou reprezentace zatčen a obviněn ze špionáže a vlastizrady. V kriminále zůstal pět let. "Když jsem se vrátil, mluvili se mnou známí jen opatrně. Báli se," vzpomíná Konopásek. Komunistický režim mu po návratu zakázal hrát ligu, a tak hrál Konopásek za Tatru Smíchov nižší soutěž. Začínalo se o půlnoci, končilo třeba ve dvě ráno. Přesto bývalo na zápasy Tatry plno. Lidé na Konopáska nezapomněli. A ještě dnes, když se jde s manželkou projít do obory Hvězda, stává se mu, že si ho kolemjdoucí prohlédne a řekne: "Hele, to je přece on!"
Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze