Stále vás slyším, jak jste v Sydney, už jako olympijská vítězka, odpověděla na otázku: A co příští olympiáda? Řekla jste rezolutně: Tak tam já už nebudu! Teď děláte všechno, abyste na olympiádě v Aténách příští rok byla!
Ta otázka padla tak patnáct minut po mé jízdě, což považuji za lehkou novinářskou záludnost. Měla jsem pořád v živé paměti ty šílené stresy a nervy, a tak v tu chvíli, kdy to ze mě spadlo, jsem měla pocit, že už bych to nikdy nechtěla prožít.
Kdy to začalo s vámi cloumat: směr Atény?
Loni jsem jezdila snad jen ze setrvačnosti, už jsem v sobě nedokázala vyburcovat touhu vítězit. Dokonce jsem se přistihla, že přeju úspěch Irče Pavelkové nebo Eleně Kaliské. Holky jezdí dlouho, ale ještě nemají velkou medaili...
Vy jste jim přála, aby zvítězily i nad vámi?
Neříkám že zrovna nade mnou, i když... Z lidského hlediska je to asi krásné, ale ze závodnického to k úspěchu nevede. Tak co! Buď skončím, nebo začnu vyhrávat a myslet hlavně na sebe.
Co vás narovnalo, dlouhé sebezpytování, či jedna bezesná noc?
Samu mě to překvapilo, vyburcoval mě nepovedený závod v Bourgu.
Vidím to pořád před sebou, horská řeka hřmí a u břehu naráží váš kajak bokem na kámen, převracíte se do hluboké kaskády a z lodi vyplujete bez eskymáckého obratu. Největší senzace mistrovství světa, olympijská vítězka plave vedle lodi!
Jenže místo toho, aby mě to zdeptalo, tak mě to nakoplo do budoucna. Nepřipadla jsem si, že to se mnou jde z kopce. Vždyť to byla spíš nehoda, náhoda...
To všechno jste si namluvila...
(smích) No víte, loni na podzim jsem si dost dovolila, dala jsem si lázně, vyrazila jsem k moři, prožila několik týdnů absolutního relaxu. A tak to ve mně postupně dozrávalo takhle končit nechci!
A co na to manžel, váš trenér?
Měla jsem dojem, že mu to nemusím oznamovat, že to na mně vidí.
Ustupuje už Luboš v roli trenéra? Vždyť vy vlastně všechno víte.
Postrkává mě, abych zkoušela něco nového. Já bych nehledala jiné finty na průjezd branky, on si stáhl ze Světových pohárů nejlepší průjezdy protivodných branek, už jsme to nacvičovali v Austrálii. Jezdím na nové lodi, když se zatopí ve válci, drží rychlost, jede pořád v ose. Změnila jsem žerď pádla, je prohnutá, má trochu vykompenzovat, že mám krátké ruce, prodlouží záběr. To všechno Luboš.
Takže jste pořád poslušná žena?
Abych začala s nechutí něco jezdit jenom proto, že mi to Luboš nakázal, by nemělo efekt. Musí mi vysvětlit, proč co chce. Nejsem slepě poslušná, ale vím, že Luboš se umí na vodu dívat.
Jako olympijská vítězka jste dostala na přípravu půl milionu korun. Jak ho využíváte?
Odjela jsem trénovat do Austrálie, pojedu tam zřejmě i příští rok.
Něco dám na regeneraci, podpůrné prostředky, koupím si novou německou loď. Dopřeju si lázně. Účel té částky je dost přesně specifikován, a tak to musím proúčtovat.
Pokud se na olympiádu kvalifikujete, čeká na vás v Aténách mořská voda, loď má vystoupnout z hladiny o centimetr dva, technika pádlování může být jiná.
Lepší výtlak lodě by mohl pomoci, ale čeho se bojím nejvíc, je slaná voda v očích. Budou pálit, nemusím vidět. Budeme potřebovat nějaký typ brejliček.
Třeba plavecké...
Ty omezují rozsah vidění, asi budeme muset zkoušet něco nového, a to ještě doma na kanále v Troji, i když budeme vypadat hloupě.
Když se někdy zpytujete, myslíte si, že jste spíš rutinovaná závodnice, vrcholový stroj, nebo žena plná pochyb, která se obává toho, co nastane, až naposled ponoří pádlo do vody?
Obě tyhle polohy se u mě střídají, pochyby si připouštím, ale nežiju v nich pořád a není to šílený strach.
Připomeňte svým přátelům, kolik vám bude v Aténách?
Letos je mi pětatřicet, takže za rok třicet šest. Zkušenostmi a prožitky se cítím na svůj věk, ale nechtěla bych se omlazovat. Jsem fit tělem, srdcem, duší. Je to jen předsudek, že sportovec by v tomhle věku měl začít chátrat a upadat.
 Štěpánka Hilgertová na trati olympijského závodu v Sydney |
