Proč právě ona? "Vrh koulí mám hluboko v srdci," zmíní legenda při setkání se svým chráněncem svou někdejší disciplínu.
Vsadili jste si před Göteborgem na medaili Ladislava Prášila? Kdo to udělal, mohl si přijít na slušný obnos...
Fibingerová: Já nesázím. Já při závodech trpím. Sázením bych mohla přivolat nezdar, urazit atletického pánbíčka.
Prášil: Taky nesázím, maximálně se kvůli něčemu vsadím s kamarády třeba o pivo. A měsíc před Göteborgem jsem si poranil břišní sval a celou dobu neházel, jen jsem posiloval nohy a podobně, takže jsem nepředpokládal, že bych si mohl sáhnout na medaili.
Vy jste, Heleno, při finálovém závodě Ladislavovi radila. Co jste mu z tribuny říkala?
Fibingerová: První dva pokusy se mi nezdály, tak jsem z místa pro hosty šampionátu oběhla halu a povídala mu asi tohle: Vy máte na velký výkon, jen počkejte chviličku s odhodem. Ona mu ta koule totiž spíš padala z ruky. A čtvrtým pokusem to hodil na bronz, což je fantastické. Byla to jeho první velká medaile z prvního halového šampionátu!
Počkejte, vy mu vykáte?
Fibingerová: Samozřejmě, já vykám všem atletům. Šárce Kašpárkové, Tomáši Dvořákovi, Barboře Špotákové. Vykám i Láďovi, že?
Prášil: Ale můžete mi tykat, jsem o něco mladší...
Fibingerová: Dobrá, brzy koupím láhev Prosecca, to je šampaňské, a začneme si tykat. S Láďou a taky s Martinem Staškem. Oba jsou z Dukly, trénuje je Petr Stehlík, bývalý koulař.
Ladislave, jaké to bylo, když vám najednou Helena Fibingerová radila?
Prášil: Určitě mě to povzbudilo. Věděl jsem, že kvůli té měsíční pauze můžu dělat něco špatně. A potom mi gratulovala. Já radost měl, ale moc ji najevo nedávám, zato na ní bylo vidět, jak je nadšená.
Fibingerová: Ta medaile byla úžasná, vždyť poslední koulařskou získal Miroslav Menc v roce 2000. Když Láďa házel, tak mi srdce bušilo jako zvon. Potom jsem pořád říkala - máme koulařskou medaili! Až mi předseda svazu Libor Varhaník povídá: Heleno, už to slyším podesáté...
Kdy jste vlastně zaregistrovali jeden druhého?
Fibingerová: Vyvrcholilo to na předchozím mistrovství republiky. Martinovi Staškovi jsem předávala zlatou medaili a on mi říkal, že Láďa nemohl házet kvůli zranění. Tam jsem si uvědomila: těmhle musím pomoct, jsou to koulaři budoucnosti. Tak je podporuji i jako manažerka atletického svazu. Vždyť víte, že vrh koulí je moje srdeční záležitost...
Prášil: Kolem patnácti, když jsem začínal v Olomouci u trenéra Viktora Znojila. Od něho vím, že Helena Fibingerová má dodnes platný světový halový rekord, že je vůbec první mistryní světa z Helsinek 1983 a má olympijskou medaili. A taky že na evropských halových šampionátech nikdo nezískal osm zlatých jako ona. Vyprávěli mi o ní i rodiče, takže zjištění, že se o naši stáj zajímá, bylo příjemné.
V čem jsou Ladislavovy přednosti?
Fibingerová: Má výbornou práci nohou, takovou já neměla, obdivuhodně se sebral po dvou operacích kolena. A umí zvládat velké závody. Je tak dobře připravený, že může hodit jedenadvacet metrů i potmě, jen na mistrovství světa v Moskvě mu to nevyšlo.Ale Láďo, vy hodíte dvaadvacet! To se ještě žádnému českému koulaři nepovedlo.
Prášil: Já tomu věřím taky. Teď je ale hlavní, že koleno drží.
Vy jste se, Ladislave, nedávno stal první tváří halového mistrovství Evropy v Praze 2015, všichni od vás budou očekávat medaili. Nebudete mít trému?
Prášil: Dřív jsem ji míval, ale po letošním roce už nevím, co to je.
Fibingerová: U mě je tréma slabé slovo. Já před každým závodem umírala! Proto chlapcům říkám, aby neopakovali moje chyby. Chtít za každou cenu je špatné, všechno musí mít svoje meze.
Prášil: Umírání? To ne, já se na závody pokaždé těším. A nepřemýšlím o blbostech.
Heleno, jako ambasadorka pražského šampionátu jistě ráda vzpomínáte na poslední podobnou akci v Praze, kterou bylo v roce 1978 letní ME a vy jste získala stříbro.
Fibingerová: Byla jsem zklamaná. Na Strahově seděla celá vláda, ten tlak by se dal krájet. V zimě a dešti jsem celou dobu vedla, všichni čekali, že vyhraju, ale posledním pokusem mě přehodila východní Němka Ilona Slupianeková. Šla jsem ze stadionu a byla smutná, i když mi lidé gratulovali. Neuměla jsem být falešná, abych řekla - stříbro je dobrý. Pro mě bylo stříbro vždycky zklamáním. Ale víte co? Svoji druhou velkou medaili jsem vyhrála na halovém mistrovství Evropy v roce 1974 v Göteborgu, kde se letos blýskl Láďa. Kdepak, atletický pánbíček nepochybně existuje.
