S myšlenkou na návrat domů Ondřej Šulc koketoval už po minulých dvou sezonách a návrat z ruchu pařížského předměstí do klidu v Jičíně se mu náramně zamlouval. Na druhé misce vah však bylo francouzské házenkářské angažmá jeho slovenské přítelkyně.
„Loni jsem kvůli ní zůstal, příští rok budeme bez sebe. Ona bude ještě ve Francii, já v Jičíně,“ vysvětluje jedenatřicetiletý házenkář, který Jičín opustil před devíti lety, kdy zamířil do Karviné, tu v roce 2010 vyměnil za Francii.
ONDŘEJ ŠULC ● Jedenatřicetiletý házenkář Jičína, který zde prošel mládežnickou základnou a do roku 2006 hrál i ligovou soutěž. Byl prvním hráčem Jičína, který dostal pozvánku do reprezentace (listopad 2005). |
Přestože jste za devět let stihl jen dvě angažmá, máte za sebou pestrý házenkářský život.
Trochu bych to opravil, byla tři. V minulé sezoně už jsem nehrál za Ivry, ale jen o pár kilometrů dál v nižší soutěži.
Proč právě tam?
Protože to bylo ve stejném klubu, v jakém hraje moje přítelkyně. Zvažovali jsme co dál, chtěli jsme být spolu, tak jsem to vzal, i když to vlastně bylo už na amatérské bázi.
Po odchodu z Jičína jste začal v Karviné a to byla tehdy absolutní česká špička, která měla na to alespoň částečně konkurovat Evropě. Předpokládám, že svůj tehdejší odchod berete jako správnou volbu.
Určitě ano, protože Karviná v těch letech, kdy já jsem tam hrál, byla na absolutním vrcholu. Šel jsem do klubu, který pravidelně vyhrával českou ligu, ve všech čtyřech sezonách, ve kterých jsem tam hrál, jsme byli mistry republiky. Do toho se hrály evropské poháry, dvakrát Liga mistrů a jednou Pohár EHF.
Po čtyřech letech jste ale odešel. Proč?
Protože v Karviné začínaly problémy. U takových klubů, jakým tehdy Karviná byla, je strašně znát, když odejde třeba jeden velký sponzor, najednou se to celé kvůli financím řítí dolů.
Vás to ale vyneslo do prestižní francouzské ligy. Jak se to podařilo?
Odcházel jsem ve chvíli, kdy jsem nevěděl, co se mnou bude. Nakonec i díky štěstí se povedlo právě Ivry.
Proč díky štěstí?
Protože to bylo na poslední chvíli, moc času už nezbývalo. My jsme tenkrát rozesílali po klubech cédéčka a řekli jsme si, že zkusíme i Ivry, ačkoliv jsme ani moc nedoufali, že by se vůbec mohli ozvat. Ale oni nakonec byli první a dohodli jsme se.
Říkal jste, že to bylo na poslední chvíli, byl nějaký plán B, kdyby to nevyšlo?
Tak to nebyl. Byly nějaké náznaky, možná by to byla nějaká nižší německá soutěž, ale nic konkrétního jsem tenkrát nevěděl. S Ivry jsem se musel rozhodnout z hodiny na hodinu a nelituju.
Najednou jste byl v týmu, který hraje soutěž mistrů světa a olympijských vítězů, jak jste se sžíval?
Hodně těžko. Sice jsem s Karvinou hrál evropské poháry, ale když jsem přišel do Francie, v házené to byl úplně jiný svět, než na jaký jsem byl zvyklý z Česka. Úplně jiná hra, všechno v rychlosti, dynamické, hráči s výbornou technikou. K tomu ale na výborné podmínky, skvěle zabezpečená příprava. Skoro celou sezonu mi trvalo, než jsem si zvykl. Ale zvykl jsem si a pak to bylo dobré.
Ondřej Šulc (v bílém) v dresu Karviné.
Hned v první sezoně jste si s Ivry zahrál v Poháru EHF, což znamenalo, že v předcházející sezoně patřil k předním francouzským týmům. Pak se to ale zhoršovalo. Proč?
To bylo podobné jako jinde. Nějak se to zamotalo, odešli dva, tři klíčoví hráči a najednou jsme hráli spíš o záchranu. Nakonec po minulé sezoně se sestoupilo.
Přesto jste v nejvyšší soutěži strávil čtyři sezony, což je solidní výsledek. Čeho si nejvíc vážíte?
Toho, že se mi vůbec podařilo tam hrát. Nebylo to jednoduché, protože jak už jsem říkal, bylo to úplně něco jiného, než na co jsem byl zvyklý z Čech. A že jsem tam vydržel tak dlouho, to mi dalo dost nejen házenkářských, ale i životních zkušeností, otevřelo mi to oči. A také dalo hodně přátel.
Předpokládám, že především házenkářských. Jak vypadalo složení družstva?
Bylo hodně pestré, což platí o francouzských týmech obecně. Hrálo tam hodně kluků z Balkánu, Argentinec, Tunisan a další.
Zvykat jste si musel nejen na házenou, ale také na život ve Francii. Jaký pro vás byl?
Na mě až moc rušný. Francie je sice krásná, ale pro mě, který je zvyklý na klid, tam je až moc lidí. Z tohoto pohledu se domů hodně těším.
A Ivry?
Jde o předměstí Paříže, asi jako v Praze Jižní Město. Složením obyvatel je hodně pestré, žijí tam lidé z různých koutů světa, ale dalo se s nimi vyjít, neměli jsme problémy.
Chtěl jste jít domů, byly ve hře i jiné české kluby než Jičín?
Nebyly, už když jsem byl ve Francii, jsem věděl, že až se budu vracet do Čech, tak do Jičína. Ostatně poslední dva tři roky jsme o tom mluvili, byli jsme v kontaktu. Vyšlo to teď.
Asi to bude hodně velká změna.
S tím počítám, ale nijak se toho nebojím. Klukům chci pomoct k tomu, aby se v extralize zase vrátili dopředu a abychom se dostali do play-off, a sám to beru jako nový začátek. Mám v Jičíně dům, který chci během tohoto roku opravit, protože to potřebuje. Pak skončí přítelkyně ve Francii a chceme se už usadit.
Máte za sebou dost let v národním týmu.
Ale už dva roky v něm nejsem a zase tak moc toho za něj neodehrál. Jezdil jsem vcelku pravidelně, měl jsem to rád, hlavně když jsem byl ve Francii, vždycky to bylo příjemné potkat se kamarády. Ale to už je pryč.
Jičín před dvěma lety slavil titul, ale poslední dvě sezony se zhoršoval. Letos ani nepostoupil do play-off.
To se stane. Vím od kluků, že měli smůlu s řadou zraněných. Bohužel to ke sportu patří a když vám vypadnou při ne moc širokém kádru dva tři důležití hráči, tak najednou máte problémy.
