Byly to v sobotu ve Zlíně pořádné nervy – i pro Štochla. Ve druhé půli se „tygřím skokem“ snažil zachytit ztečovaný míč ještě před čárou, aby Česku zajistil výhoz. Podle svého pocitu to stihl, podle sudích však ne. A jejich verdikt jej rozparádil tak, že dostal od rozhodčího dvě minuty.
„Je to zvláštní. Čím jsem starší, tím víc se rozčiluju. I v Belgii jsem na podzim dostal dvě minuty a teď zase... Nevím, čím to je. Asi budu muset dostat nějaké tabletky od doktora,“ smála se 39letá opora národního týmu po postupu.
Nehrozilo, že dopadnete jako turecké eso Döne, jenž se na rozhodčí po sporném výroku sápal tak, že dostal červenou kartu?
To zase ne: já se vždycky uklidním, i když mě rozhodčí takhle sestřelí. Tohle jsou emoce – stalo se tak v klíčovém momentu zápasu a já měl pocit, že se míč otočil ještě před čárou. Hráč to prostě někdy vidí jinak než rozhodčí. Nesmím si to dovolit. Ještě jsem všem klukům říkal, že nesmí podlehnout emocím – a pak jsem je vychovával vlastním příkladem (úsměv).
Kdo by čekal, že předkvalifikace a zápas s Tureckem skončí takovým nervákem a takovou radostí, že?
Možná už bychom taky někdy mohli postoupit klidněji... Ale ve finále, když se to podaří takhle, je to emotivnější pro nás i pro diváky. Turci vůbec nejsou špatný nebo slabý soupeř. Jejich tým hraje Ligu mistrů – kdy v ní naposledy nastupovalo nějaké české mužstvo? To, že jsme je porazili, není samo sebou. Musel se předvést dobrý výkon. Tým se přebudovává, našli jsme zase nové hráče typu Honzy Landy, který se v reprezentaci dlouho neobjevoval, a přesto přišel a naprosto suverénně odřídil obranu. Přidal do toho emoce, obrovskou chuť.
Množství emocí nakonec uškodilo spíš Turkům, ne?
To jsme o nich věděli, je to pro ně typické. Jakmile vedou, je těžké je dostat dolů: to byla naše chyba v prvním duelu v Ankaře, kde jsme od prvních minut prohrávali – a pak už se šlo těžko vrátit do zápasu. Věděli jsme, že ve Zlíně to přijde, že negativním emocím nesmíme podlehnout. Tým tomu nepodlehl. Teda kromě mě.
Duel byl velmi tvrdý, možná až moc, co myslíte?
Bylo to tvrdé, ale to souviselo s faktem, že podle mě už trochu nestíhali fyzicky, tak si pomáháli lokty nebo koleny. Počítali jsme s tím a naštěstí jsme se z toho nepo... Jak to říct slušně: zvládli jsme to.
Ramadan Döne, opora Besiktase Istanbul, dal za první půli 11 branek. Co jste měli dělat lépe?
Věděli jsme, že to umí. Turci mají dva, tři nadprůměrné hráče, co dávají góly ve všech zápasech. Ale tak to má řada mužstev – u nás se taky každý soustředí na Jíchu, a stejně je schopný zápasy rozhodovat.
Když je řeč o Filipu Jíchovi: jste blízcí přátelé, neslíbil vám už třeba, že pokud se uzdraví, červnovou baráž stihne?
On toho má chudák tolik, že moc slibovat nemůže... Jsem hlavně rád, že už snad svoje zdravotní problémy vyřešil. A pokud se nic nestane, bude v červnu hrát.
Pro baráž bude návrat jeho či dalšího bombera Pavla Horáka kruciální, že? Momentálně klasický střelec z dálky v týmu nebyl...
To v každém případě. Když vypadnou dva hráči tohohle kalibru, chybí každému týmu – natož nám, když jsme v takové obměně. Zkušené kluky potřebujeme. Ale líbí se mi, že jejich roli přebírají hráči, co jsou jsou typově jiní, ať Ondra Zdráhala, Roman Bečvář nebo Tomáš Babák. Berou na sebe odpovědnost a tým táhnou, ačkoli nejsou klasičtí střelci. Jiná šance nebyla a jsem rád, že to vyšlo.
