"Házená je tvrdý sport, přesto jsou úrazy většinou hlavně dílem smůly," říká Jitka Dobešová, lékařka českého reprezentačního týmu.
Mnohdy jde o život. Třeba příběh Joachima Deckarma, německého mistra světa z roku 1978. Při nekontrolovaném pádu utrpěl zranění hlavy, jež postihlo některá mozková centra i životní funkce. Deckarm, házenkářský myslitel s vysokoškolským diplomem, zůstane do smrti jen stínem fyzicky i duševně okouzlující lidské bytosti.
"Úrazy hlavy jsou nejhorší. Při otřesech mozku si pár dní nemůžete být jisti ničím. Stává se to především mladším, napadá mě třeba Lucka Fabíková jako juniorka. Vždycky se fantasticky snažila, do všeho se vrhala bezhlavě, ale vůbec nekoordinovala pohyby. Až s věkem hráči získají podvědomé návyky, které je ochrání," vysvětluje Dobešová.
Potom stačí po lidském těle sklouznout jen o kousek níž. "Vzpomínám si na Dorotíkovou, která na loňském mistrovství světa do 20 let dostala od hráčky z Konga takový úder do krku, že na chvíli přestala dýchat. Úplně zfialověla, měla jsem velký strach," líčí lékařka s bohatou házenkářskou minulosti, která má doma má bronzovou medaili z mistrovství světa a s národními týmy jezdí po světě od osmdesátých let.
Nejvíc však běžně trpí jiné partie. Křídelnice Martina Knytlová, povoláním fyzioterapeutka, má na to svůj svérázný plán. "Až skončím, chci se bohatě vdát a nechám si udělat umělý klouby," smála se před dvěma lety.
Ramena jsou nejvíce v ohrožení při stržení ve výskoku. Světová federace se snaží více házenkáře chránit a po tak ošklivých faulech se viník většinou poroučí pryč s červenou kartou.
Bolestivě naražené prsty jsou pro hráče rutinou, kterou už moc nevnímají, občas ale dojde k luxaci, kdy článek prstu vyskočí z kloubu a je ho třeba co nejrychleji vrátit zpátky. Luxace lokte, což se krátce před šampionátem v Maďarsku přihodilo třeba kapitánce Fabíkové, je spíš výjimkou. I kotníky házenkářům po čase povolí, morem jsou však kolena.
Například Aleně Poláškové se hned v prvním utkání loňského mistrovství světa při dopadu ohnulo koleno do nepřirozeného úhlu. Brečela bolestí, operace byla nevyhnutelná a následky pociťuje ještě teď. "Naše spojky mají po operaci skoro všechny. Vašková obě kolena, Fleková byla operovaná hned třikrát..." spustí Jitka Dobešová příval chorobopisů.
Naposledy si tohle martyrium prožila Simona Roubínková, která se do reprezentace vrátila až pár týdnů před ME. Se svojí drobnou postavou vypadá v porovnání s některými obryněmi nezvykle, ale nebojí se ani čerta. "V útoku se snažíte vyhnout, v obraně to nejde," dumá nad receptem, jak přežít.
I když byla malá Veselanka úplně zbitá, její bývalý trenér Jiří Zerzáň ji znovu a znovu posílal na hřiště. Vydržela skoro všechno. Házenkářský talent se totiž nevyznačuje jen skvostným somatotypem, musí být také obrovsky odolný. Proto někdo projde kariérou bez větších šrámů a jiný brzy skončí.
Důležitou složku tvoří i psychika. "Když se vyhrává, na bolest zapomenete," podotkne Roubínková. "V opačném případě se problémy objevují samy," dodává Dobešová.
Další trochu děsivé pravidlo hlásí, že při akcích národního týmu se vždycky někomu zdravotní karambol přihodí. "Je to tak, snad zase něco nepřivoláváme," rozhledne se po debrecínské hale Fönix vedoucí družstva Helena Krajčírová.
A v úvodním čtvrtečním duelu proti Španělsku se s bolestí v očích vracela na lavičku smolařka Fabíková. Kulhala, na vině bylo... Koleno. "Ale naše házenkářky jsou tvrdé, opravdu tvrdé holky," uklidňuje lékařka českého výběru.
