Z palubovky k laťce
Sportovní kariéra dlouhonohé blondýny začala na basketbalové palubovce. „Hrála jsem košíkovou za Lokomotivu Liberec. Ale někdy v 8. nebo 9. třídě základní školy se mi podařilo na Československých sportovních hrách žactva skočit do výšky 145 centimetrů a ,zlanařili´ mě atletičtí funkcionáři z libereckého Slovanu. Mě samotnou tehdy začala atletika hodně bavit a nakonecjsem zůstala u ní.“
Od roku 1964 získávala Karbanová první výškařské tréninkové a závodní zkušenosti. Poté, co se vyučila a nastoupila do zaměstnání, však začaly potíže s uvolňováním na tréninky i závody.
„V roce 1968 jsem proto přestoupila do LIAZu Jablonec, kde mě začal trénovat Pavel Čechák a po jeho odchodu Jan Janků. Atletický oddíl mi zařídil zaměstnání, kde mi plně umožňovali věnovat se atletice - bylo to v propagaci národního podniku LIAZ. Ale nemyslete si, do práce jsem chodila, nebyla jsem žádná sportovní profesionálka.
Začal mi takový každodenní kolotoč - ráno do zaměstnání, odpoledne na stadion na Střelnici a večer domů. Ale nevadilo mi to, naopak. Navíc s dojížděním to bylo stejné, jako když jsem jezdila do Liberce. Bydlela jsem totiž ve Vratislavicích, tedy na půli cesty.“
Strmý vzestup
Již v „barvách“ jabloneckého oddílu absolvovala Karbanová svůj první větší závod -
|
Milada Karbanová-Matoušová |
| Narozena: 27. 3. 1948 v Jablonci nad Nisou. Sportovní kariéra: basketbal (Loko Liberec do roku 1964), atletika - skok vysoký (Slovan Liberec 1964-1968, LIAZ Jablonec 1968-1979). Osobní rekord: 192 cm (z roku 1977). Mezinárodní úspěchy: 1. místo na HME 1971 v Sofii (180 cm), 2. místa na HME 1974 v Göteborgu (188 cm) a na ME 1974 v Římě (191 cm), 3. místa na HME 1973 v Rotterdamu (186 cm) a na HME 1976 v Mnichově (189 cm). Olympijské starty: 1972 Mnichov (22.), 1976 v Montreal (19., 181 cm). Domácí úspěchy: 4x mistryně ČSSR na otevřeném stadionu (1970, 1973, 1977, 1978), 4x mistryně ČSSR v hale (1972, 1974, 1977, 1978). Reprezentovala v 10 mezistátních utkáních (1970-77). Několikrát překonala čs. rekord. Jako první česká výškařka překonala hranici 190 cm. Jako dosud jediná česká výškařka se pokoušela v oficiálním závodě o světový rekord. |
Podle očekávání se do trojice vyvolených dostaly Faithová a Valentová, nečekanou mistryní republiky se stala osmnáctiletá dorostenka Milena Rezková. A ta potom v Mexiku slavně zvítězila, když na nižších stupních pro olympijské medailistky stály dvě závodnice SSSR Kozyrová a Okorokovová - v době krátce po srpnové okupaci vskutku krásný symbolický triumf.
„Bylo pro celou naši atletiku ohromné povzbuzení a mně bylo ovšem jasné, že vůbec dostat se v takové konkurenci výškařek do reprezentace nebude žádná hračka,“ vzpomíná Milada Karbanová-Matoušová. „Nijak jsme však s holkama na sebe nežárlily, vztahy byly velmi družné. A naopak ta konkurence nás nutila stále se zlepšovat.“
Do dvou let se Karbanová přiřadila k naší absolutní výškařské špičce. Čtyřikrát z osmi vzájemných soubojů porazila olympijskou vítězku Rezkovou-Hübnerovou, výkonem 181 cm vyhrála v roce 1970 mistrovství ČSSR a v roce 1971 byla nominována na halové mistrovství Evropy do Sofie.
Nečekané zlato
Hübnerová halovou sezonu vynechala kvůli přípravě na letní šampionát v Helsinkách, do Sofie byla poslána trojice Karbanová, Kostlánová, Prosková. „Moc se nám nevěřilo, byly jsme přece jen pro Evropu druhou garniturou,“ vybavuje si pozdější vítězka. „Pro mě se ale závod vyvíjel nečekaně dobře. Favoritky Schmidtová a Lazarevová rychle vypadly, mně se podařilo skočit všechny výšky od 165 do 180 centimetrů na první pokus. A to stačilo na zlatou medaili.“
Titul halové mistryně pro Karbanovou byl pro atletickou Evropu velkým překvapením. Potvrzoval ale obrovskou kvalitu tehdejší generace československých výškařek. „Úspěch to samozřejmě byl, ale že bych se kvůli tomu cítila nějak slavná, tak to tedy ne. Radovaly jsme se, ale věděly jsme, že nás zase dál nečeká nic než tvrdá dřina. O penězích to tehdy vůbec nebylo, to se s dneškem nedá srovnat. Já jsem byla spokojená už s tím, že mi klub částečně refundoval mzdu a že jsem mohla dělat na solidní úrovni to, co mě bavilo.“
Olympiáda na etapy
Na letním ME v Helsinkách skončila Karbanová sedmá a podle tabulek roku 1971 patřila mezi deset nejúspěšnějších skokanek světa. Rok 1972 byl olympijský. Na mistrovství republiky v Praze se o nominaci do Mnichova rozhodovalo mezi pěti skvělými výškařkami, které překonaly 183 cm. Byl to nejdramatičtější domácí závod v historii ženské výšky. Nakonec si nominaci vybojovaly Hübnerová, Prosková a Karbanová, zatímco Faithová-Mračnová a Bradáčová musely zůstat doma. Formu však zřejmě naše závodnice načasovaly na předčasný termín, tedy právě na nominační závod.
Na mnichovské olympiádě totiž dopadly neslavně: Hübnerová 15., Prosková 18., Karbanová 22. „Účast na olympijských hrách je jistě vrcholným zážitkem každého atleta,“ říká dnes Milada Karbanová-Matoušová. „Přece jen ale tu pravou olympijskou atmosféru jsem moc nezažila. Jednak se mi nevydařil samotný závod, jednak jsme v Mnichově nebyli celou dobu, dojížděli jsme z úsporných důvodů na etapy, každý jen na pár dnů před svým závodem. Takže já jsem třeba nebyla ani na slavnostním zahájení, ani na zakončení. Zato jsem tam byla zrovna v době atentátu na izraelské sportovce...“
Ani druhá olympijská účast Karbanové o čtyři roky později v Montrealu neskončila úspěchem, ale pouze devatenáctým místem. Předtím v meziolympijském období však přišly další medaile.
„Svěťák“ na dosah
V roce 1973 zaznamenal skok vysoký jako žádná jiná disciplína bouřlivý nárůst výkonnosti a konkurence díky nástupu flopu. „Jednou z průkopnic ženského flopu byla z těch nejznámějších Italka Simeoniová. Poměr flopistek a nás stredlistek byl v polovině sedmdesátých let asi tak půl na půl. Dnes už nic než flop nevidíte,“ připomíná bývalá jablonecká atletka. Zdálo se, že vliv československých skokanek je na ústupu. Karbanová však přesto v nabité konkurenci získala ještě čtyři „evropské“ medaile.
V hale v Rotterdamu v březnu 1973 jí patřil bronz díky výkonu 186 cm. O rok později opět v hale, tentokrát v Göteborgu, vybojovala dokonce stříbro. Šokovala tehdy soupeřky tím, že zvolila základní výšku až 175 cm a až do 188 cm překonávala vše na první pokus. Jen vzepětí Witschasové z NDR při druhém pokusu na 190 cm připravilo Karbanovou o zopakování sofijského triumfu. Vzhledem ke kvalitě soupeřek však byla tato stříbrná medaile možná cennější, než zlato ze Sofie.
Svou „velkou“ medaili z letního závodu má Karbanová z Říma z roku 1974. Italští fanoušci při mistrovství Evropy sice nesportovním pískáním při soustřeďování soupeřek chtěli pomoci své favoritce Simeoniové, ale Karbanovou to nevyvedlo z míry. Italku porazila a sklonit se musela jen před Witschasovou-Ackermannovou, která tehdy vytvořila nový světový rekord 195 cm. Svou evropskou medailovou sbírku Karbanová završila ziskem bronzu z halového ME 1976 v Mnichově.
Vraťme se však ještě do roku 1974, konkrétně na tehdy populární halové závody s hudbou Novinářská laťka v Praze. Dne 26. února 1974 totiž Karbanová nejen Novinářskou laťku vyhrála (v konkurenci mj. Witschasové a Schmidtové), ale jako první žena v Československu překonala laťku ve výšce 190 cm! Kromě toho se potom třikrát marně pokusila zdolat 193 cm, což by byl tehdy světový halový rekord! To byly a dodnes jsou jediné pokusy jakékoli české výškařky o světový rekordní primát...
Konec kariéry
Po mnichovské olympiádě získala Karbanová ještě dva letní a dva halové tituly mistryně ČSSR. Čtrnáctým místem na ME 1978 v Praze na Strahově ukončila svou úspěšnou kariéru. „Měla jsem všeho už plné zuby,“ usmívá se dnes. „Navíc přišly zdravotní problémy, k tomu jsem se provdala, a najednou jsem si řekla, že je čas skončit.“ Na otázky, co jí sport dal a co vzal, hledá odpovědi dlouho. „Dal... Určitě hodně radosti a možnost poznat něco jiného, než zažívali takzvaně obyčejní lidé. A co mi vzal? Po pravdě řečeno, na nic si nevzpomínám...“
Ráda však vzpomíná na dobrou partu v československé atletické reprezentaci při závodech i soustředěních. „Většinou jsem bydlela na pokoji s Helenou Fibingerovou. A hodně legrace se užilo také při společných soustředěních skokanské skupiny, tedy dálkařů, výškařů, trojskokanů.“
Mimochodem, trojskok... Řada závodnic dnes kombinuje právě trojskok s Miladinou disciplínou, výškou. Troufla by si na to také? „Já nevím, tehdy trosjkok žen neexistoval. Kdyby to bylo jako dnes, asi bych to zkusila. Jenomže asi bez úspěchu, protože já jsem byla stredlistka a u tohoto stylu je odraz úplně odlišný od flopu. Takže právě flopistky mají podle mého názoru k trojskoku blíž.“
Atletiku sleduje Milada Karbanová-Matoušová již jen v televizi, a třeba odpověď na otázku, kolik je dnes světový rekord ve skoku vysokém žen, hledá marně. „Ježíš, tak to nevím. Dvě stě šest?“ Je to 209 cm, a tento výkon Bulharky Kostadinové je už hodně „vousatý“ - byl vytvořen v roce 1987. Milada Karbanová-Matoušová momentálně žije svým, takzvaně „obyčejným“ životem. „Co bych k tomu řekla? Před rokem jsem dostala výpověď v LIAZu, teď se živím jako dělnice u německé soukromé firmy. Starosti a radosti sportu nechávám mladším. Jen si myslím, že je to dnes až moc o penězích a až moc o boj o vlastní triko. Ale to je dáno asi dobou a jiné to nebude.“
