České futsalisty dovedl třikrát na mistrovství Evropy, jednou i na světový šampionát. „Byli jsme dobří, ale futsal se u nás pořád dělá v trošku amatérských podmínkách,“ říká 52letý Stříž.
A tak vyrazil do dálek. Nejprve na Maltu, kde už jako profesionální kouč de facto stavěl tamní futsalový tým, navíc tehdy krajanovi Dušanovi Fitzelovi rok a půl pomáhal i u fotbalového „áčka“. Nyní zahraniční štace Michala Stříže pokračují v zemi, která je v centru sportovního dění: v Kataru.
Od října zjišťuje, jaké to je působit v arabském světě - pochopil už třeba to, proč se tréninky v pátek vůbec nevyplatí.
Jak jste angažmá v Kataru sehnal?
Přes svého agenta a kamaráda: žije v Česku, ale je to Arab a spolupracuje s katarskými fotbalovými kluby, připravuje pro ně soustředění. Hodně je v kontaktu právě s klubem Al Sadd, kde hledali trenéra futsalu.
Byla to rychlá domluva?
První kontakt proběhl loni na jaře, kdy v Kataru skončil španělský trenér reprezentace, protože nepostoupili na asijské mistrovství, ale tehdy jsem souhlas nedostal. Pak přišla znovu nabídka v říjnu do klubu - a navíc na tři měsíce i na národní tým. Trošku oklikou jsem se dostal tam, kam jsem původně chtěl.
Jak to, že vás najednou zase chtěli?
Na podzim se měl hrát Gulf Cup pro země Perského zálivu, ale kvůli politickým problémům se zrušil - nevědělo se, co dál, půl roku vlastně reprezentace nefugovala. Teď se rozhodlo, že Gulf Cup bude v březnu, tak začali hledat mezi klubovými trenéry. A já měl v životopise, že už jsem nároďáky vedl.
Politické problémy, exotická země... Váhal jste, zda se do Kataru vydat?
Spousta lidí mi říká, že takhle to v arabském světě chodí: čekáte dva měsíce a pak zavolají: Za týden tady musíš být. To se stalo i mně. V neděli se ozvali, dostal jsem dva dny na rozmyšlenou, za týden mi vyřídili víza a byl jsem v Dauhá.
Futsalový odborník Michal Stříž vedl kromě Kataru v minulosti také národní tým Malty.
Pojďme na místní specifika a začněme mimo sport.
Mojí výhodou je, že už jsem Katar předtím navštívil, ale pro nás Evropany to je samozřejmě exotická země - když jsou věžáky v Dauhá po setmění osvětlené, je to jako Las Vegas. Nebo staré arabské město či to, že když jedete dolů směrem na Saúdskou Arábii, najednou skončí silnice a začíná poušť, tak si půjčíte jeep nebo čtyřkolku a jezdíte po dunách.
Co místní lidé, jak s nimi vycházíte?
Když přijde zahraniční trenér, hned se zajímají: Jsi tu spokojený? Co tvoje rodina? Já jsem tu momentálně sám, ale jestli zůstanu další rok, vzal bych i ženu, děti už jsou velké. Na to se ptají jako první: Proč tu jsi sám? Mají zájem, aby se tu lidi cítili dobře. Ale také narážíte na věci, které jsou pro nás Evropany nepochopitelné.
Třeba?
Vyřizování dokumentů, s tím jsou první tři, čtyři měsíce strašné problémy. Slíbí, že vše bude za chvilku, ale čekáte dlouho. Za jeden či dva dny si máte vyřídit katarský řidičák - trvá to měsíc. Pak účet... Člověk je kolikrát až netrpělivý; když něco řeknou, mělo by to platit. Ale jinak nemám problémy. Vím, že mám večer trénink, celý den volno. Přijedu na trénink, odtrénuju, všichni jsou spokojeni a nikdo mě neotravuje.
Neměl jste obavy třeba z islamistů, byť Katar je je obecně bezpečný?
Člověk neví, do čeho jde, ale agent mě ujistil, že je to tu v pohodě. Tím, že si hlídají vízovou povinnost, není vůbec jednoduché se sem dostat. Příklad: po třech měsících jsem měl koupenou letenku, že se na týden podívám domů, ale řekli mi: Musíte mít papír od klubu, nemůžete se jen tak sbalit a odjet. Vše si hlídají.
Což má ale i pozitivní stránku, ne?
Je tu prohibice na alkohol, nekrade se a je bezpečno, bezpečněji než v Česku. I když večer jdete místy, ve která nemáte důvěru, nikomu se nic nestane. V obchodech jsou lidé slušní. I když Katařani, kterých tu žije asi šestina, dávají přistěhovalcům najevo, že musí být rádi, že tu pro ně pracují. Je to dané tím, že jsou místní hodně bohatí.
Tak se přesuňme k futsalu. Jak se tahle katarská vlastnost projevuje na hřišti?
Mám v klubu dva profíky: Egypťana a naturalizovaného Brazilce, zbytek chodí do práce. Většinou jsou zaměstnaní v armádě nebo u policie, což je nejjednodušší cesta, když se jim nechce jít po střední škole dál studovat. Na naše si vydělají třeba 150 tisíc korun. Mají povinnost chodit na tréninky a za to dostávají nějaké peníze, ale ty pro ně nejsou důležité; mají jich dost z práce. To je problém: mají všechno, cestu umetenou. Pro některé něco znamená aspoň možnost dostat se do katarské reprezentace, pro některé ani to.
Jak často trénujete?
Každý den kromě pátku, kdy Katařanům začíná víkend. To ani nemůžeme hrát zápasy, všichni hráči jezdí na čtyřkolky do pouště. Jednou jsem udělal trénink v pátek a dorazili tři kluci. Říkali: Ostatní stejně nepřijdou, jsou s rodinami.
Vyplývají z toho nějaká trenérská specifika, která jste předtím neznal?
Oni jsou víceméně příjemní lidé, užívají si života. Ve sportu se maže, kolik máš peněz na účtě a jak drahé auto v garáži - buď něco umíš, nebo ne. Hráči jsou přátelští a velmi respektují trenéra.
Kdo je trenér Michal StřížČeské futsalisty v roli kouče dovedl na mistrovství světa i Evropy, vedl národní tým Malty a ve stejné zemi působil také jako asistent u fotbalové reprezentace. V Kataru vede od loňského října futsalový klub Al Sadd a od prosince také místní národní tým, s nímž je čeká Gulf Cup pro země Perského zálivu. Výhledově by v Kataru mohl stříž u reprezentace zůstat ještě další dva roky. |
Tradiční otázka: zasahují vám do přípravy modlitby, které jsou pro muslimy povinné?
Do tréninku vůbec ne. Vědí, že je třeba od šesti, tak přijdou, v chodbě u haly je natažený koberec, pomodlí se a normálně odtrénují. Islám v Kataru není vůbec extremistický, to nemají zapotřebí. Jediný problém je, že když má začít zápas, uděláte rozcvičku, rozhodčí písknou, aby se hráči šli připravit – a najednou se 15 minut nic neděje, protože se odejdou modlit.
Co herní úroveň futsalové ligy?
Hraje ji 13 mužstev a všechna mají zahraniční trenéry, ty si zaplatí. Každý rok se trochu mění podmínky, loni mohli nastupovat dva profesionálové, letos jeden. Většinou jsou to Brazilci nebo Egypťané, opravdu dobří hráči - to jsou lídři mužstev. Po základní části jsme skončili druzí a troufnul bych si říct, že bychom byli schopní hrát v první půlce české ligy. Úroveň není špatná.
A v reprezentaci máte na výběr už podle vašich představ?
To je vždycky rozdíl. Do klubu jsem přišel, začal trénovat a říkal jsem, že mám málo hráčů, tak mi tři čtyři přivedli. Já na to: Potřebuju ještě nějaké. A vedení: A to si je máme koupit v supermarketu nebo kde? Pracuj s tím, co máš, my chceme výsledek. V reprezentaci si můžete vybrat hráče, které chcete, ale jsou trošku limitovaní úrovní.
Takže nevítězíte?
Teď jsme hráli přátelák proti mezinárodnímu týmu, řekněme brazilský výběr číslo deset, a prohráli jsme 0:6. Nezdálo se mi, že by to bylo úplně špatné, ale limitují je chyby, po těch dostáváme góly. Řekl bych, že futsal tu jde nahoru, snaží se udělat reprezentaci podmínky a přizpůsobí jí ligu, i když pořád trochu bojujeme s amatérismem; sejdeme se třeba na kempu a někteří hráči musí do práce. Na druhou stranu není problém odjet na 10 dní na soustředění do Itálie.
A podmínky pro vás?
Český člověk vidí Katar, bohatou zemi, a hned řekne: ty seš za vodou. Ale vždycky je za tím práce a je třeba udělat si jméno; pracuju ve futsale, není to fotbal. Psalo se, že Ivan Hašek tady měl dva a půl milionu měsíčně, protože měl dobré CV, normálně to ale trenéři v Kataru nedostávají. Samozřejmě jsou podmínky lepší než v Česku, je to zajímavé. Řeknu to otevřeně, člověk se tím nezajistí, ale přilepší si.
Na jak dlouho svou katarskou misi vidíte?
Nový prezident futsalového svazu mi říkal, že mám důvěru, že by chtěl, abych národní tým trénoval na dva roky. Já odpověděl, že mám rozdělanou práci v klubu a rád bych ji do léta dokončil, pak si sedneme a domluvíme se.
A váš odhad?
Zatím to vypadá, že budou mít zájem. Pokud nějakým způsobem nevyhoříme na Gulf Cupu, mohl bych u reprezentace ty dva roky zůstat.
