ALEXA BOKŠAY (předválečná éra): Plánička byl světově uznávaný, chytal efektně, ale nebezpečně pro něj. Moc skákal a býval kvůli tomu zraněný, i když si vycpal trenýrky a nosil nákoleníky. Byl můj konkurent, ale já ho měl moc rád, byl jasně nejlepší.
OTA HEMELE (50. léta): Pláničku. Když mu bylo dvaačtyřicet, jel se Slavií do Švédska jako vedoucí týmu. Tam ho novináři přemluvili, ať se postaví do brány, že si ho vyfotí, a my na něj stříleli. Byl obdivuhodný, pořád měl obrovskou sílu v rukou i nohou. V novinách pak napsali: Plánička je stále nejlepší na světě.
LADISLAV NOVÁK (60. léta): Já už jsem generace, která znala Pláničku jen z vyprávění. Proto bych volil Viktora. Měl geniální postřeh a díky němu mohla hrát Dukla dlouhá léta v klidu.
ANTONÍN PANENKA (70. léta): Viktora. Vědělo se o jediné jeho slabině, občas pustil hloupý gól z dálky. Ale jinak měl fantastický postřeh, dobře vybíhal a jeho výhozy na padesát šedesát metrů neměly chybu. Právě on zakládal útočné akce.
WERNER LIČKA (80. léta): Na všech velkých akcích jsme měli svělé gólmany. V Itálii 1934 Pláničku, V Chile 1962 zase Schrojfa a v Bělehradě 1976 Viktora. Právě Viktora bych volil, uměl chytat a zůstal skromný. Vše, co dělal, jsem hltal, i knížku, která o něm byla napsána.
VÁCLAV NĚMEČEK (90. léta): Viktora. Pětkrát ho vyhlásili za nejlepšího fotbalistu republiky, to nedokázal nikdo. Je to legenda, které můžeme děkovat za titul mistrů Evropy.
