Skoro po měsíci jste se vrátili domů. Jaké bylo cestování do Asie a hned potom do Francie?
Náročné. Jak fyzicky, protože cesty nejsou nic příjemného pro tělo, tak i psychicky. Nebyli jsme hrozně dlouho doma a pořád jsme byli spolu.
Takže jste měli trochu ponorkovou nemoc?
Ano. A bylo to také dané tím, že se nám moc nedařilo. Výkony nebyly optimální, proto občas nebyla ideální ani atmosféra.
Byli jste až v Jižní Koreji a Japonsku. Stačili jste si vůbec prohlédnout něco jiného než hotel a halu?
Nějaké výlety rozhodně nepodnikáme, to by ani nedělalo dobrotu. Cestujeme kvůli volejbalu a chceme vyhrávat, takže se soustředíme jen na to. V Japonsku vyšel den volna až po odehraných zápasech, takže jsme se jen zašli podívat na nedaleký hrádek, abychom celý den neproleželi.
Radek Mach vyvěsil na Facebook fotku, kde má na sobě tradiční japonský oděv. Jaké suvenýry jste si z Asie přivezl vy?
Já už jsem nákupy a přivážení suvenýrů trochu vzdal, protože jsem toho nacestoval po světě dost. Akorát jsou to krámy, které se nám doma jenom válejí a už to nemáme pomalu kam dávat. S tím jsem přestal, spíše se někde vyfotím na památku a to mi stačí.
Odehrál jste tři zápasy. Jak byste zhodnotil výkon váš a celého týmu?
Nebylo to ideální. Tím, jak se tým letos složil, si myslím, že hrajeme pod větším tlakem než loni, kdy se nám dařilo. Teď si každý myslí, že když přišli naši dva nejlepší čeští hráči (Jan Štokr a David Konečný), tak automaticky půjdou naše výkony ještě nahoru. Mně ale přijde, že takový velký tlak umí ustát jen oni, protože to jsou top hráči a jsou na to zvyklí. Loni jsme si zápasy spíš užívali, letos podléháme asi právě tomu tlaku.
Mohlo by vám teď domácí prostředí pomoci k lepší hře?
To je otázka, ale já osobně doufám a věřím, že ano. Snad nás to nakopne a třeba lépe zvládneme vyrovnané koncovky, které jsme venku neuhrávali. Ale není nic nového, že domácí prostředí dokáže tlak ještě znásobit.
Čekají vás dva zápasy v hokejové Budvar aréně. Jste příznivcem takových řešení?
Moc ne. Zvláště nahrávači se mohou v takových „hangárech“ cítit docela špatně. Je to náročné si na takový prostor zvykat, zvláště když celou sezonu hrajete spíše v „kůlničkách“. Ale jsou kluci, kteří v halách hrají celý život, tak těm to třeba sedí. A dnes se takový volejbal hraje, hrozně se mlátí do servisu a zkušeným týmům skoro nemůžete dát eso. Oni si všechno dají pod strop haly. K takovému stylu už velký prostor být musí.
Vy ale také umíte soupeře potrápit dobrým podáním.
Ale je vždycky těžké si zvyknout na novou halu. Myslím si, že ve velkých arénách se podává hůř, protože máte úplně jinou orientaci. Také světla u stropu jsou jiná. Loni jsme třeba hráli v Chomutově, tam byly lampy napříč haly a míč se mi během nadhozu asi pětkrát ztratil a pak zase objevil. To se pak těžko trefuje.
Tým vám měří i rychlost podání, že? Jak rychle vy pošlete míč na druhou stranu hřiště?
Když se mi povede, tak mám rychlost přes sto deset kilometrů za hodinu. Ale přes sto dvacet jsem se ještě nedostal. Můj rekord je 118 kilometrů za hodinu, ale myslím si, že to vůbec není rozhodující. Důležitější je umístění balonu či částečná rotace.
Pojďme k Jihostroji. Vás letos čeká také nová funkce, budete zaučovat mladého Kristiána Červinku z Brna. Jak si na roli učitele zvykáte?
Už se těším. Zase to bude něco nového a také si myslím, že pro moji psychiku bude lepší, když vím, že bych měl být ještě potřebnější.
Plánujete pustit Kristiána v sezoně na hřiště?
Já zrovna nejsem z těch hráčů, kteří by po celou sezonu podávali stabilní výkony, takže na to asi dojde. Záleží na tom, jak si všechno sedne, ale snad se letos obejdu bez zranění a budu hrát stabilně.
Prakticky hned po skončení sezony v národním týmu vám začíná další ročník v Jihostroji. Stihnete si vůbec odpočinout?
Fyzický odpočinek nepotřebuju, stejně bych se neflákal, kdybych měl volno. Je to náročné spíš na hlavu, protože sezona je v podstatě nekonečná. Není proto na škodu, když si oddechnu psychicky. Nejlépe vypnu, když jedeme s přítelkyní a s našimi třemi chrty někam na výlet.
