„Možná zajdu do školy, pokud si stihnu domluvit nějakou zkoušku, nebo třeba do obchoďáku, protože zpátky se vracíme až 23. prosince a na dárky už nebude čas,“ povídá s úsměvem.
Tuhle výměnu dvou prken za jedno a opačně absolvuje během zimy nejméně pětkrát.
„Ten přechod se snažím zkrátit na dva dny. Ale už existuje i varianta, kdy na konci ledna jedeme Světový pohár na snowboardu v Bulharsku a hned druhý den je ve Svatém Mořici první trénink sjezdu na mistrovství světa. To už je trochu hardcore,“ přizná.
Jak dlouho může tělo jedenadvacetileté obojživelnice podobný zápřah vydržet?
Už na olympiádě v Soči to bylo za hranou. Tehdy Ledecká závodila proti vůli fyzioterapeuta Pavla Koláře i svého tatínka Janka Ledeckého. Trápila ji vyhřeznutá ploténka, po své poslední jízdě si dokonce sedla na zem a sykala bolestí.
Letos v létě zase absolvovala operaci pravého kolena, kdy jí lékaři odstranili úlomek menisku.
„Ale každý sportovec má úrazy. Vrcholový sport je řehole, ale zároveň taky velká zábava,“ nenechává se odradit.
Od zmíněné olympiády vozí na závody fyzioterapeuta Petra Červenku, který jí denně „spravuje“ rozbolavělé tělo. Sama každé ráno i večer v rámci regenerace a protažení dlouho cvičí.
„Dělám všechno pro to, abych tělo ochránila,“ říká.
Je jí stále teprve jedenadvacet. Její tělo při zranění regeneruje rychleji, než tomu bude za pět let. To už může být situace jiná a z Ledecké bude třeba pouze lyžařka.
Že by se ale obojživelnictví v nejbližší době úplně vzdala?
„To asi nehrozí. Kombinovat lyže a snowboard se mi stále vyplatí i z finančního hlediska, jsem tím zajímavá pro sponzory. A hlavně, už teď se na snowboard zase neuvěřitelně těším,“ vypráví mistryně světa z paralelního slalomu s jiskrou v oku.
Vždycky taková byla – živá, soutěživá a univerzální. Nikdy ji nebavila jen jedna věc. „S bráchou jsem hrála hokej, ke kterému nás vedl děda (Jan Klapáč, olympijský medailista), ve dvou letech jsem začala s lyžováním, v pěti se snowboardem. A na hokej nezbyl čas, dva sporty bohatě stačí... zatím,“ zasměje se.
V létě dělá kickbox, hraje plážový volejbal nebo surfuje na vodě. Kdyby se musela soustředit jen na snowboarding nebo alpské lyžování, nudila by se.
Na lyžích stále dělá spoustu chyb, jednou zajede skvěle horní pasáž, ale nevyjde jí ta spodní, jindy je to opačně. I tak už proklouzla mezi nejlepších dvacet žen Světového poháru.
„Pořád mám velké rezervy,“ posteskne si. „Ale jsem za ně ráda, máme na čem pracovat.“
A až je odstraní?
„Může být v nejlepší desítce,“ je přesvědčený trenér Tomáš Bank.
Pak už je to jen krůček třeba i k olympijským medailím.
