Jde vůbec o posun v kariéře?
Já si myslím, že to posun bude. Zvlášť pro mě. Chci zkusit jinou soutěž. Třetí liga je podle mě srovnatelná se špičkou naší extraligy. Doufám, že se ukážu a půjdu výš. V Pirně chtějí postup do druhé ligy, věřím, že se do dvou let povede.
Loučíte se druhým bronzem...
...za což jsem moc rád. Hrozně důležitý bylo, že jsme vyhráli druhý zápas série v Zubří. Po porážce v úvodním utkání jsme se semkli, řekli jsme si, že to musíme zkusit. Famózní byl Luďa Kylíšek v bráně, taky Tomáš Kratochvíl se Slávou (Milerem). Spojky se chytly, to bylo důležité, protože pak jsme měli prostor všichni.
A na rozdíl od dřívějška jste Zubří zmáčkli už v úvodu zápasů.
Většina hráčů byla zraněná, ale dali jsme do toho všechno, byly to poslední zápasy sezony. Hodně kluků se nacpalo brufenama, šlo přes bolest. Při hře to není cítit. Když začne zápas, dostanete se do transu, fanoušci tady byli fantastičtí.
V neděli jste sérii vyhráli. Nemyslel jste si ale, že zápas dodíváte v nemocnici? Byl jste dost obouchaný.
Jsem zvyklý, stejně jako teď jsem i v Zubří šel asi čtyřikrát ven. Kolena mám špatný, i kotník. Play-off je ale o tom, že ho musíte hrát na hranici možností. Bolelo to nás, bolelo to i Zubří. Jde o to vydržet. A my jsme všichni vydrželi. A hlavně jsme tu bronzovou medaili hodně chtěli.
Jaký je letošní bronz?
Krásný. Tenhle rok byla liga strašně vyrovnaná. Chtěli jsme finále, nepovedlo se, ale třetí místo je taky nádherný. Kluci jsou nadšený, já jsem nadšený. Máme mladý tým, semkli jsme se. Dokázali jsme, že když se bojuje, tak jde všechno. Stmelil nás trenér Vojta Srba a od toho se pak všechno odvíjelo. Jsme všichni mezi sebou kamarádi. I s trenérem. To je přece super.
Ale vy teď, ve 24 letech, odcházíte. Proč jste se k tomu odhodlal?
Potřeboval jsem změnu, už to hraju nějaký osmý rok. Ale mrzí mě to, protože se tady udělala super parta, kolem házené jsou tu fantastický lidi, fantastický fanoušci. Na Lovosice nikdy nezanevřu, byla pocta tady hrát! Přišla mi ale výzva do Pirny a já třetí německou ligu vzal. Bude nás tam šest Čechů, třeba Míra Krahulík odsud z Lovosic nebo brankář Michal Galia.
Nezavíráte si tím ale dveře do české reprezentace?
Myslím, že asi jo. Šel jsem ale prostě za tím, že chci něco dokázat. I za lepšíma podmínkama. Navíc v nároďáku je to hodně nabitý. Už je toho na mě v Čechách strašně moc. Manažer a trenér Pirny si mě sami vyžádali, že bych měl tým vést. Rok se sehrajeme a ve druhé sezoně je cíl postoupit. Doufám, že k tomu budu nápomocný, že se to povede.
Pirna je kousek. Stěhujete se?
Ano, stěhuju. Ukazovali mi, co všechno dostanu, jak to bude vybavený. Na první pohled nádherný. Manažer mě bere skoro za svýho, trenér taky. Snad je nezklamu. Půjdu za svým snem, chci někdy druhou německou ligu hrát. S Pirnou se dá postoupit, mančaft na to máme. Do druhé ligy se teď dostal Coburg se Šumou a Piskačem, my na to určitě máme taky.
Bude z vás profesionál. Jaké zaměstnání opouštíte?
Dělal jsem v Tremisu u Míry Mika, jeho syn se mnou hraje. Strašně mi pomáhal, jsem mu vděčný. Pouštěl mě na tréninky i zápasy. Výborný člověk. Jezdil jsem transitem, rozvážel jsem zboží. Pomáhal jsem i ve skladu Tomáši Kratochvílovi.
A teď vás bude živit jen házená. Příjemná změna, že?
Zvolil jsem tuhle cestu a snad bude dobrá. Už jsem jednou shořel v Brně. Ještě nám, tedy mně, spoluhráči Motlovi a trenérovi Srbovi, dluží hodně peněz, ale už to neuvidíme. Nedá se nic dělat. Byla to zkouška života. Doufám, že Německo se povede. Budu makat a snad něco dokážu i tam.
