Na olympijských hrách v roce 1960 v Římě běžel štafetu 4x400 i hladkých 400 metrů. Ve štafetě měl na starosti první úsek. Následovali Šlégr, Jirásek a Trousil. Ještě tehdy neměli moc šancí na úspěch. Později byli lepší, ale na další olympiádu do Tokia se nedostali. Nevešli se do nominace. Čas, který tenkrát zaběhli, by však na olympijskou medaili stačil. Na finále tehdy československá štafeta určitě měla.
V hladké čtyřstovce byl v Římě čtvrtý v rozběhu za 48,3. První tři postupovali. "Zaběhl jsem, co jsem uměl," ujistil Zdeněk Váňa. Na tehdejší dobu to byl velmi dobrý čas. Když skončil jako aktivní atlet, stal se trenérem. Od žactva se přes dorost postupoval k dospělým. Působil v Dukle Praha. Vyhlédl si mimo jiné Dvořáka.
"Uměl perfektně překážky," vysvětlil, proč věřil svému pozdějšímu zeti. Dvořák byl ve středisku v Dukle už rok před vojnou. "Šebrle přišel na vojnu už jako desetibojař," vybavil si. Jenže výkonnost jednoho z nejlepších světových atletů současnosti byla tenkrát průměrná. Až později se dostal Šebrle do lepší formy a začal zářit.
"Mým snem bylo, abychom obsadili stupně vítězů," svěřil se Váňa. "Ale to se nikdy nepovedlo." Na halovém mistrovství světa v Gentu byl Dvořák první a vytvořil nový evropský halový rekord. Šebrle skončil druhý. Třetího svého svěřence Váňa v Belgii tehdy neměl...
A pak už se medaile sypaly. Z každé světové akce vozili Váňovi svěřenci úspěchy. K medailím přidávali světové i evropské rekordy. Nakonec se stal Váňa nejúspěšnějším tuzemským atletickým trenérem. Žádný jeho kolega či kolegyně už tolik úspěchů nikdy neměli. Desetibojaři, to byla ozdoba sportu.
"Největší radost ale celá rodina má, když se narodí děti," říká dnes zkušený trenér. Má jedenáctiletá vnoučata, dvojčata Barborku a Kačenku. A pětiletou Terezku. "A to je i moje největší radost."
Narodil se v Praze, ale v mládí žil několik let v Českých Budějovicích, kde dělal atletiku i další sporty. Pak narukoval na vojnu a už v Praze zůstal. Učil se dobře. Díval se na specialisty. Na koulaře, tyčkaře, oštěpaře. Sprintéry znal, to byla i jeho oblast.
A jako trenér pak přišel na jednu podstatnou věc. Trénink desetibojařů se v té době odvíjel od fyzické kondice a síly. Váňa vsadil na rychlost provedení jednotlivých disciplín a teprve po ní kladl důraz na kondici. V tom bylo tajemství jeho úspěchů.
Později přednášel prvky přípravy desetibojaře i ve světě. Mohl trénovat Američany nebo v Jižní Africe, ale odmítl to. Už se necítil.
Několikrát se doma stal trenérem roku. Váňova dcera Gabriela byla mistryní republiky v dálce. Později si vzala Tomáše Dvořáka. Atletika je v rodině doma. I proto mohli desetibojaři z České republiky mávat po léta z nejvyššího místa na stupních vítězů. A jako by ta doba odcházela.
