"Už mi říkají, že jsem jak Karel Gott českého biketrialu," usmívá se sympaťák Josef Dressler.
Se závody skončil, své kolo však neopustil. Dál se předvádí na exhibicích. Věnuje se také psaní knih a svému obchůdku, s nímž obráží biketrialové závody po celé republice. Naposledy vyrazil do Blanska, které o víkendu hostilo mistrovství Evropy.
Sice už nezávodíte, jste však stále hvězdou exhibicí. Jak dlouho ještě?
Do padesáti asi ne, ale ještě nějaký rok jo. Každému dělá radost, když mu někdo zatleská, poplácá ho po ramenou. Asi by mi to chybělo. Chci si ještě užít pocitu, že jsem ve svém sportu něco dokázal.
Jste průkopníkem i propagátorem biketrialu u nás. Vyskákal jste na žižkovský vysílač, na rozhlednu na Petříně. Jak jste se k tomu dostal?
To vzniklo při prvním světovém poháru v Praze. Vyskákal jsem na Petřín, který má 299 schodů, a Žižkov, ten jich má 736. Lidem se to líbilo.
A chtěl jste pak i zdolat Eiffelovu věž v Paříži. Proč to nevyšlo?
Byly strašné problémy s Francouzama, s tím, jaký jsou to nacionalisti. Přitom tam jeden za druhým jezdili na motorkách.
Máte to ještě v plánu napravit?
Už mě to nezajímá, už to nějaký Francouz vyskákal. Pár kluků se námi inspirovalo. Do té doby to nikdo nedělal. Na eiffelovce už bych nebyl první, navíc se tam dá dostat pouze do druhého patra, a to je o pět schodů míň, než je žižkovský vysílač. Pak vede bezpečnostní schodiště, kde je nízké zábradlíčko. Takže bych mohl spadnout rovnou dolů.
Něco podobného jste už s dobrým koncem dokázal, když jste se svým kolem skočil do bazénu z celkem velké výšky, že?
Skákal jsem z desetimetrové věže a byla to docela rána. Nic dalšího už ale neplánuji, budu spíš prodavač. Navíc vymýšlím další pokračování své knížky. Baví mě, když přijdou maily od maminek, že jejich děti díky mé knížce začaly jezdit.
Jak jste se k biketrialu dostal vy?
Viděl jsem ho v roce 1983, když byl letecký den s časopisem Květy, kluci tam skákali na kole a mně přišlo, že to je přesně to, co by mě bavilo. Lákalo mě blbnout na kole. Pak vyšel plánek v ábíčku, jak si postavit kolo. To mi musel udělat táta.
Vyplatilo se, vaše kariéra byla hodně úspěšná. Čeho si ze všech titulů nejvíc ceníte?
Určitě dvou titulů mistra světa a dvaceti domácích. A také toho, že jsem dokázal jezdit tak dlouho na špici. Přitom moje kariéra mohla vypadat úplně jinak. Měl jsem zlomenou pravou ruku. Bohužel doktor, který mě ošetřoval, to moc nevychytal. Vypadalo to, že toho budu muset nechat. Ale šel jsem na další operaci. A i doktor, který mě operoval, byl překvapený, jak se mi to zlepšilo.
Závodit jste nakonec vydržel do pětatřiceti let. To je dost dlouho...
... Ale já sám zatím ještě nevím, jestli jsem už skončil. Jezdím exhibice, takže se soustředím víc na to, co mě baví. Závodění už bylo dost. Je potřeba, aby jezdili jiní kluci a ze mě se stal trochu váženější dospělej člověk. Ale určitě si nepřipadám tak starý, že bych už nemohl závodit.
Teď se však hlavně věnujete svému obchodu, k tomu jezdíte exhibice. Takže se biketrialem uživíte, že?
Živím se vším, co se motá kolem toho. Napsal jsem i nějaké knížky (např. knihy "Škola kola" se prodalo pět tisíc kusů – pozn. aut.). Práce je spousta a navíc dost různorodé. A to mě baví. Jeden den si hraju na prodavače, další jsem exhibicionista. Výhoda sportu, jako je biketrial, je, že si člověk může přivydělat exhibicemi. V našem sportu je člověk něco mezi sportovcem a umělcem.
A jak vám sedí role prodejce, který jezdí s krámkem po závodech?
Je to takovej vietnamskej život. (smích) V Praze máme obchůdek. Ale chci dát jezdcům na závodech servis, a navíc prezentovat zboží.
Není to náročnější než závodit?
Vzhledem k tomu, jaké bylo na posledních závodech kvůli dešti bahno, je lepší být čistej u stánku. Po dvaceti letech závodění mi soutěžní stres nechybí.
