Viditelně zklamaný a nehovořící Vincenzo Nibali.
Stále stejně (rozumějte nečitelně) se tvářící Nairo Quintana.
A spokojený, usmívající se a vtipkující Tom Dumoulin.
Právě on se stal - už opět - vítězem dne. Naopak Quintana na Nizozemce ze čtvrtého místa ztratil čtrnáct vteřin a sedmý Nibali dokonce třiačtyřicet.
Za cílem se Ital otočil a zatímco ostatní jezdci se vymezenou únikovou cestou prodírali k čekajícím týmovým autům, lídr stáje Bahrain Merida začal sjíždět na kole zpět po trati podél dalších finišujících jezdců až k autobusu své stáje, zaparkovanému o pět kilometrů níže.
Policistka se jej pokusila zastavit, ale marně.
„Vincenzo, Vincenzo,“ křičeli na něj fanoušci.
Neohlížel se. Chtěl pryč. Co nejrychleji pryč.
Bojoval v etapě o každou vteřinu, ale trpěl podobně jako v posledních stovkách metrů na Blockhausu. Tak jako tehdy se snažil co nejdéle držet těch nejlepších, možná až přes závit. Jenže před cílem odpadl, dostihli jej a přespurtovali i Thibaut Pinot a Adam Yates.
Bude nyní z jeho plánovaného boje o titul z Gira nyní už „jen“ souboj o stupně vítězů s Pinotem?
VÍC JSEM ZE SEBE NEVYMÁČKL. Vincenzo Nibali (vpravo) vyčerpaný v cíli 14. etapy Gira
Ani později, u týmového autobusu, se Nibalimu nechtělo hovořit. Proto se reportéři dočkali jen několika vět.
„Dumoulin byl na takovém kopci favoritem a dokázal to. Tohle stoupání mu vyhovovalo. Má na Giru spoustu sil.“
A ještě: „Etapy s jediným kopcem nemám příliš rád. Ale věřím, že od úterka budu v Alpách svoji ztrátu snižovat.“
Úterní královská šestnáctá etapa s Mortirolem a dvojitým Stelviem, po ní dolomitská etapa s pěti vrcholy a posléze ta devatenáctá s obtížným výšlapem do Piancavalla, to jsou dny, k nimž Nibali vzhlíží.
A Nairo Quintana, lídr Movistaru, jakbysmet.
Movistar: Doufali jsme v jiný konec
Když na 27letého Kolumbijce hledíte, málokdy dokážete v jeho tváři číst, zda právě cítí vztek, frustraci, uspokojení, či radost, zda je vyrovnaný, nebo panikaří. Výraz jeho tváře zůstává stále stejný, až pokerový.
Ovšem z jeho slov bylo poznat, že takové finále etapy na Oropu si nepředstavoval. „Byl to jiný konec, než jsme doufali,“ vykládal. „Věřili jsme, že se nám v této etapě povede lépe.“
Čtyři kilometry před cílem udělal, nač všichni čekali. Zaútočil a ujížděl. Přesto nedokázal atakovat natolik mocně jako na Blockhausu. Desetivteřinová převaha byla vše, co dočasně získal.
„Myslel jsem si, že to byl velký útok, ale nebyl dostačující,“ ohlížel se. „Dnes jsme viděli Dumoulinovy vrchařské schopnosti. Vydal jsem veškeré své síly, abych ho otestoval, jenže on je opravdu silný.“
Dumoulin za ním zůstával klidný. Ty jsi mi ujel, já si tě dojedu.
Přitom Quintana si nebyl vědom jakékoliv krize během svého útoku. „Mé nohy odpovídaly přesně tak, jak jsem očekával. Ale nepříjemný vítr mohl zvýhodňovat jiné typy,“ přemýšlel.
Když jej lídr Sunwebu 1500 metrů před cílem opět dostihl a vzápětí hned sám akceleroval, Kolumbijec už nenašel sílu, aby znovu navýšil kadenci svých nohou, a ztrácel.
#Audio #Giro100 @NairoQuinCo: "Hoy se vio la fortaleza de Dumoulin; mientras haya @giroditalia lo intentaremos" https://t.co/CGl7goeHNd https://t.co/gNn0syj9Mf
„Aspoň jsem získal čas na některé další rivaly,“ hledal Quintana nepříliš přesvědčivě pozitiva v jinak negativním dnu. A přidal zaklínadlo, k němuž se už od časovky (nejen on) upíná:
„Etapy ve třetím týdnu mi budou vyhovovat lépe. Jsou o hodně jiné než tato, s mnoha kopci na trase, ne s jedním. Chceme bojovat. Cítím se dobře. Data, která mám, mi ukazují, že budu v posledním týdnu dobrý. Dokud budeme mít síly, pokusíme se o všechno možné, než Giro skončí.“
Růžový muž: Stres mi i pomáhá
Tom Dumoulin si zřetelně uvědomuje, že ráz závodu se v Alpách a Dolomitech změní. „Díval jsem se do itineráře Gira. Sice nám zbývá do Milána už jen sedm etap, ale stále ještě nejsme ani v polovině výškových metrů, které máme na letošním ročníku nastoupat,“ připomněl.
Ani tyto počty však nemohly ovlivnit jeho slastné pocity za sobotním cílem v Oropě. Na tiskovou konferenci přijel na kole až ke stolku, za nějž usedl, projel otevřenými dveřmi, kličkoval mezi stoly reportérů. Dobře se bavil navzdory už tradičnímu rituálu mnoha povinností růžového muže.
„Když Quintana útočil, nemohl jsem ho následovat. Byl to velmi silný útok,“ přehrával si film etapy. „Věřil jsem však, že někteří mí soupeři jako třeba Pinot, budou našim tempem odpáraní. Říkal jsem si: Musíš jet až do cíle natolik tvrdě, jak to jen jde. Nedomníval jsem se, že Quintanu zase dojedu, jenže pak koukám, že jsem mu blíž a blíž - a najednou jsem ho měl. A nějaké síly mi zbyly ještě i na závěrečný spurt se Zakarinem.“
JE TO MOJE: Tom Dumoulin oslavující.
Nikdy předtím na Oropu nevyjel. Před třemi lety, při poslední zdejší návštěvě Gira jen u televize sledoval a fandil, když tu šlapal v úniku jeho týmový kolega Albert Timmer.
„Trochu jsem si od té doby ten kopec pamatoval. A zbytek jsem nastudoval v knize.“
Také on, podobně jako většina jezdců, už viděl i neustále se opakující záběry famózního triumfu Marka Pantaniho na Oropě v květnu 1999, kdy Italovi spadl řetěz, zaostal, načež předstihl ve stoupání 49 soupeřů.
„Byl jste dnes na posledních šesti kilometrech jen o deset vteřin pomalejší než tehdy Pantani,“ řekl nyní Dumoulinovi jeden z reportérů.
„Až tak? Jeli jsme docela rychle, ale až takhle?“ reagoval.
Ve skutečnosti šlo o mylnou informaci, italský „Pirát“ jel podle oficiálních údajů na tomto úseku o 33 vteřin rychleji. Ovšem to byla jiná doba, jiná cyklistika, s jinými podpůrnými prostředky.
V době současné přesto ukázal Dumoulin i jednu vlastnost, se kterou si s Pantanim a jeho Oropou 1999 nikterak nezadal: „Ani na chvíli jsem nepanikařil, když Quintana atakoval.“
Vidět jej pohlceného nervozitou je v posledních měsících podobně nezvyklým úkazem jako slyšet od Marka Cavendishe, že miluje kopcovitou Vueltu.
„Kdy jste vlastně zpanikařil naposledy?“ zeptali se ho.
Nevzpomněl si na konkrétní závod. „Ale nemyslete, také já občas bývám nervózní,“ pousmál se. Trocha stresu mu vlastně i pomáhá.
„Naučil jsem se, že nosit dres lídra na Grand Tour je stresující záležitost. Obnáší to spoustu věcí, rozhovory, tiskovku, antidoping, autogramy. Ale když vnímám stres kolem mě, většinou bývám v takovém prostředí klidný. Doufám, že to tak i zůstane.“
Naučil se toho mnohem víc.
Na Vueltě 2015 neustál útoky Astany v poslední horské etapě a odevzdal červený trikot.
„Tam jsem pochopil, že Grand Tour není nikdy dobojována až do posledního dne. Byla to pro mě důležitá lekce. Tehdy jsem v poslední horský den neměl nohy. Vím, že se to může stát znovu. Ale těším se na velký souboj. Quintana a Nibali už v minulosti ukázali, jak silní dokáží ve třetím týdnu být. Já to teprve musím dokázat.“
Quintana mi ujel, tak jsem si ho zase dojel aneb Takhle se bojuje v růžovém dresu. @tom_dumoulin ho na Giru podepisuje už pátý den. https://t.co/TknJaRpNdD
Časový polštář, který si do závěrečného týdne ponese, každopádně bude velice příjemný.
Pokud bychom k Dumoulinovu současnému náskoku připočítali minutu a půl, o níž se mnozí experti domnívají, že svým protivníkům minimálně nadělí v závěrečné 30kilometrové časovce do Milána, pak by měl ryze hypoteticky k dobru už 4:17 minuty na Quintanu, 4:55 na Pinota a 5:00 na Nibaliho.
Bude to stačit?
