"Stavba lodi byla první částí projektu. Je to karbonová loď a použili jsme materiály, které u nás předtím nikdo nikdy nepoužil," vypráví muž, jenž dával loď dohromady v garáži v Babicích. Technologie je vskutku výjimečná.
"Design jsme koupili od francouzského konstruktéra Samuela Manuarda a technologie je používaná i ve formuli 1, nějaká i v letectví. Postavili jsme tak jednu z nejrychlejších lodí ve své třídě na světě," může se právem chlubit Koláček. Rychlost 25 uzlů, tedy 50 kilometrů za hodinu, je opravdu ojedinělá.
Zjednodušeně řečeno, loď bude rychlá hlavně proto, že bude malá, lehká a pohánět ji bude vítr, který se opře do plachet o ploše 125 čtverečních metrů. "Největší plachta má 90 metrů. Při závodě je budu různě střídat. Koncem července odjíždíme testovat do Francie. Tam zkusíme sehnat nějaké starší, pak přesně budem vědět, co potřebujeme, a necháme je ušít nové," vysvětluje konstruktér.
Loď sice na vodě ještě nebyla, ale Koláček jí stoprocentně věří, protože Manuardovy lodě jsou špička. Pravidelně se v závodech umísťují na čelných příčkách a v roce 2005 transatlantický závod jedna z nich vyhrála.
Spí se maximálně hodinu v kuse
Ještě letos se však loď stihne podívat na oceán. "Chceme zkusit zajet nějakou z kvalifikačních cest, což je asi tisíc námořních mil (cca 1 800 kilometrů – pozn. aut.). A v listopadu ji chceme dovézt na veletrh SportLife do Brna.
Udělat propagaci, zkusíme sehnat nějaké sponzory a ještě chceme dělat různé úpravy přes zimu. Ve Francii pak uvidíme i jiné lodě. Abychom nevymýšleli něco, co už vymyšlené je," přibližuje cestu k vytyčenému cíli Koláček.
Příští rok chce odjet maximum závodů jako předkvalifikaci. Například z Francie do Irska a zpátky nebo z Francie na Azorské ostrovy. "A v roce 2011 to přijde. Vrcholný závod. Vyjíždí se z francouzského La Rochelle na Kanáry, což trvá asi týden, a pak se jede do brazilského Salvadoru. To je okolo tří týdnů.
Takže celé to trvá zhruba měsíc a celková délka je 4 200 námořních mil," uvádí Koláček parametry závodu pro zkušené a otrlé povahy.
Skoro se chce říct, že je to pohrávání se životem nebo minimálně cesta k šílenství. Považte – za celou dobu nesmí závodník využít cizí pomoc, nesmí se s nikým bavit, protože nemůže mít satelitní telefon, a zásoby jídla či léků si musí vézt s sebou už od začátku. A rozmarům počasí v Atlantiku je vydán napospas jen na malé lodi s plachtami.
"Pro otrlé je to každopádně. Všechno je na lodi podřízené rychlosti. Design je navržený tak, že tam není moc volného prostoru. Většina místa slouží jako vyvažovací prostory nebo je tam balast, různé kladkostroje či lana. Je tam jen prostor pro nějaké plachty, vybavení, záchranné prostředky, jídlo a něco, co potřebuju k navigaci. Postel tam není, spí se tak nějak v polosedě, ale hodina v kuse je tak maximum, když má člověk velký rozhled a je to bezpečné. A hodně času se dá trávit taky v kokpitu. To je taková stříška na palubě a kluci kvůli tomu lodi říkají pračka. Člověk je pořád mokrý a není to moc pohodlné," vykládá Koláček zaníceně.
Pomůže i psycholog
Kromě fyzické nepohody se však může přidat i ta psychická. Měsíční osamění v náročných podmínkách.
Námořník by takhle ulovil hned třicet bobříků osamění, jak je lovili hoši od Bobří řeky. "Předpověď počasí dostaneme akorát před startem, takže to je spíš loterie. Pak máme GPS přijímač, takže víme, kde se nacházíme.
Elektronické mapy či satelitní telefony mít nesmíte. A pokud by člověk přijal cizí pomoc, tak je diskvalifikovaný. Stejně to však vypadá tak, že i když bude startovat zhruba sto lodí, tak je to tak obrovská plocha, že je spíš náhoda, když někoho zahlédnete," říká Koláček.
Zatím se soustředil především na technickou stránku závodu, ale až bude mít více času, hodlá spolupracovat s psychologem. "Radit se budu určitě i s odborníky na fyzickou přípravu a výživu. Musím přemýšlet i nad váhou jídla, aby bylo lehké. Čím menší zátěž, tím vyšší rychlost."
Celé vyprávění zní jako pohádka, ale pro tohoto dobrodruha, který se kolem lodí motá celý život, je to jen další krok v celoživotním svazku s vodní hladinou.
"Začínali jsme s bráchou u nás na plachetnicích, pak jsme začali jezdit na moře a jezdili závody na velkých plachetnicích v Chorvatsku. V Irsku jsem pracoval na stavbě super jachty, staral se o ni a pak jsem odletěl stavět lodě na Nový Zéland. Tohle je jen další krok," přibližuje dobrodruh svůj námořní úděl, ve kterém ho už podporuje i přítelkyně.
