Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Děti? Ty má všude kolem sebe

4 2000
Domluvit si schůzku s Jarmilou Kratochvílovou znamená najít jednu dvě volné hodiny v programu Ludmily Formanové. "Budu tady v úterý v jednu. Ale kdyby se něco zkomplikovalo v nemocnici s Lídou, tak je všechno jinak!" Někdejší skvělá československá atletka každý svůj krok - zcela automaticky podmiňuje Lídou. A podle svých svěřenců si snad řídí i hodinky. Jarmila Kratochvílová má dnes na čáslavském stadionu na starosti skupinku mladých atletů. Většina dívek a chlapců se kvůli tomu, aby mohli trénovat se světovou rekordmankou, sem přestěhovala z nejrůznější koutů republiky. Studují gymnázium, bydlí na internátu a každé odpoledne tráví s Jarmilou na stadionu.Přečtěte si obsáhlý rozhovor s Ludmilou Formanovou

Ta dává trenérské práci všechno, včetně soukromí. Žije v nedalekém Golčově Jeníkově, coby předsedkyně čáslavského atletického oddílu úřaduje ve skromné kanceláři a zeptáte-li se jí na osobní život, plány a představy, mluví zase jen o mladých lidech okolo sebe. A hlavně o Lídě.

Naše setkání jste do poslední chvíle podmiňovala tím, jak dopadne operace Lídy Formanové. Znamená to, že jste spolu vlastně neustále, tedy i v nemocnici?Nedokážu asi vysvětlit podstatu vztahu mezi trenérem a závodníkem. Nejde jen o trénink a medaile, ale třeba právě taková smůla, která potkala Lídu v Sydney, k tomu také patří. Nebyla jsem s ní každý den v nemocnici, ale často jsem tam jezdila. Probíraly jsme problémy, konzultovaly je s panem docentem Smetanou, který Lídu operoval. A dnes už spolu zase trénujeme, byť zatím jen vsedě. Aby byla Lída brzy v pořádku, na tom mi záleží stejně jako jí.

Co vede člověka k tomu, aby se postavil na start, i když je nemocný?Chce vyhrát na olympiádě! Dlouhé roky dřete, posledních dvanáct měsíců nemyslíte na nic jiného, všechno jí podřizujete. A pak byste to vzdala? Prostě jsme s Lídou doufaly, že noha do září vydrží. Udržovaly jsme ji obstřiky, odhlásily jsme několik závodů. Ještě v Austrálii nám Šárka Kašpárková nabízela vyšetření u specialisty, ale Lída odmítla: Ještě tam něco najde, a co pak? Stejně budu chtít běžet! Nemohla jsem, než s ní souhlasit. Chápu ji, jede v tom na plné pecky jako kdysi já.

Vy sama jste však před lety řekla, že zrovna olympiádu vůbec nemáte ráda.
Vždycky mi přišla jako zmatečný, monstrózní podnik. Navíc pro mne smolný. V Moskvě jsem získala nečekanou medaili, na Los Angeles jsem se důkladně připravila a - komunisté nás tam nepustili. A v Soulu o čtyři roky později jsem už startovat nemohla kvůli zdraví. Ano, neměla jsem olympiádu ráda. Ale když se mne zeptáte, které medaile si vážím nejvíc, tak řeknu, že té z Moskvy. Byla moje první velká a - olympijská. Kvůli takové se riskuje i zdraví.

Jela jste na plné pecky, a pak, rok před Soulem, jste se vrátila do Golčova Jeníkova a hledala práci v mateřské školce. To musel být tvrdý náraz.
S mateřskou školkou jsem to myslela vážně, protože mám moc ráda děti. Měla jsem tehdy nabídky z Prahy, abych šla trénovat už hotové vrcholové sportovce, ale mně se vůbec nechtělo. Ze školky sice sešlo, ale u dětí jsem zůstala. Chtěla jsem si je na stadionu vychovávat sama a od začátku.

Jsou jiné, než jste byla ve čtrnácti letech vy?
Především mladé lidi atletika dnes tolik neláká. Tak ještě fotbal, hokej nebo tenis, ale proč se honit každý den po stadionu? Atletika je zrádná, protože vás stojí spoustu sil, a nikdy nevíte, jestli to k něčemu bude. Můžete uspět, a můžete pohořet. Takový sport se do dnešní doby nehodí.

Takže mladí jsou méně trpěliví?
Celá doba je taková. Čekat patnáct let, jako jsme čekali já a můj trenér na první velkou medaili, to je příliš. Mladí lidé chtějí zažít úspěch dřív, a já se jim nedivím. Od prvního dne, co jsem viděla Lídu, jsem v něj také věřila, zatímco já sama jsem si netroufala před lety ani představit, že bych mohla vyhrát světové mistrovství. Prostě to byla jiná doba. Mně stačilo, že tvrdě trénuju a jde mi to.

Vaše drsné tréninky byly pověstné. Bolí vás dnes tělo?
Nebolí.

Na vás neplatí ono známé: Vrcholovým sportem k trvalé invaliditě?
Těch řečí, co jsem si na tohle téma vyslechla! Jen počkej, až skončíš! Ráno nevylezeš z postele! Musím zaklepat. Mám nějaké potíže, ale že by to byl důsledek sportu, o tom pochybuju. Znám spoustu svých vrstevníků, kteří nesportovali, a dnes obcházejí doktory.

Tedy záleží na "kořínku", zděděných dispozicích?
Možná se cítím dobře, protože jsem nepřestala ze dne na den. Přestože jsem se těšila, že už mi za zády nebude stát trenér se stopkami, stále jsem běhala. Celé dva roky, každý den. Pořád a hodně. Postupně ty dávky slábly, teď vyběhnu do lesa, když mám potřebu. Atletika je zase krásná v tom, že ji můžete dělat celý život. Stačí natáhnout šusťáky. Při běhání je mi dobře, pročistím si hlavu. Měli by to dělat všichni, ale přiměřeně. Občas potkávám v parku zoufalce, co jednou vyběhnou, lámou rekordy, a pak jsou tak zhuntovaní, že se bojí tohle dobrodružství znovu podstoupit. Není třeba se trápit, ale běhat méně, zato častěji.

Vaše rodina sportuje?
Synovec chodí ke mně na tréninky, letos byl čtvrtý na mistrovství republiky dospělých.

A vaše sestry?
Kdepak! Mamka toho synovce je přesně typ, co vyběhne a odrovná se. Teď ji nutím, aby alespoň cvičila. Ne, že by si tím zdraví mohla udržet, ale přilepšit by si mohla.

Jste prý ze zemědělské rodiny. To jste musela doma platit za bílou vránu, ne?
Taťka celý život dělal policajta v Kolíně, maminka pracovala v zemědělství a strejda taky, ale nikdy nebyli rolníci v pravém slova smyslu. Strejda měl trochu polí, jednu dvě krávy a nějaké to prase. Já mu ráda pomáhala, z čehož si později novináři vytvořili legendu, že jsem vyrostla v hospodářství. Nevyvracela jsem jim to. Je pravda, že zrovna oproti svým sestrám nemiluju práce v domácnosti a nesnáším pobyt v uzavřených místnostech. Na poli mi bylo dobře.

Dalo vám to něco pro atletiku?
Asi jsem si odtamtud přinesla fortel. Kdybych byla městské dítě, byl by můj osud jiný.

S venkovskými dětmi se také lépe trénuje?
Dovedou se asi k tréninku lépe postavit.. Když na dráhu napadá listí, tak je vidět, kdo dovede hrábě vzít do ruky a kdo ne. Mají větší smysl pro pohyb. Přijdou domů ze školy, hodí tašku do kouta a lítají na kole. Řekla bych, že víc žijí, když také pomáhají rodičům na zahradě....

Takoví lidé ale sport většinou nepovažují za práci. Vaši nikdy neprotestovali?
I když nikdy neviděli moje tréninky a já také nechtěla, aby je viděli, maminka měla strach. Litovala mne, nechápala, proč chodím běhat v dešti, ve sněhu. Vždyť promrzneš! Za práci atletiku samozřejmě nepovažovali. Jenže v momentě, kdy by to snad chtěli zastavit, já už byla sto se bránit. Už jsem věděla, že to musím dělat. Prosadila jsem to a oni si zvykli. A respektovali mne. Sestry mi celé roky pomáhaly, praly pro mne, uklízely, vařily. Měla jsem dobré zázemí.

Při takovém způsobu života není čas na soukromí, natož pak na děti a rodinu...
Chlap-sportovec to snad může zvládnout, když si ovšem nevezme také závodnici. Pro ženu je rozhodování těžší: Buď to ještě budu dělat, nebo budu mít dítě.

Na úspěšné návraty z mateřské tedy nevěříte?
Jsou zcela výjimečné. Nedávno jsme tuto otázku řešily zrovna s Lídou. Nevěděly jsme, že se olympiáda nepovede, a ona zvažovala, jestli mít hned po ní dítě a zase co nejrychleji se vrátit. Myslím si, že v čáslavských podmínkách bychom to asi nezvládly. Jednak má ještě mladé rodiče, kteří by jí asi nemohli pomoct. A kdyby pomohli, tak mi to přijde takové divné.

Proč divné?
Být máma jen napolovic, děti někde odkládat.

Atletika se změnila, pro Lídu je to vlastně zaměstnání. A takové má spousta matek.
Asi by to šlo. Možná. Těžko! Být celý den na stadionu, do toho soustředění, závody. Asi je to sobecké vůči dětem, když děláte sport tak naplno!

Vy jste takovou variantu ve své kariéře ani nepřipustila?
Nechtěla jsem to tak. Chtěla jsem dělat naplno atletiku.

Nezaplatila jste za ni až příliš vysokou cenu, neděsí vás samota?
Nejsem sama. Mám velkou rodinu, všichni žijeme v jednom městě, dá se říct v jedné ulici a v jednom baráku. Okolo mne byla vždy spousta dětí, se sestrami a jejich rodinami žijeme hodně dohromady. To říkám, protože to tak skutečně cítím a že je to pravda.

Ale mít vlastní dítě je přece jen něco jiného.
Nevím a nikdy jsem tím nestrádala. Možná, kdybych dnes žila v Praze, trénovala tam vrcholové sportovce, večer šla sama domů a v garsonce by mne čekaly jen medaile rozvěšené po zdi, tak bych to asi viděla jinak. Jenže já žiju v Golčově Jeníkově.

Vy máte medaile rozvěšené po zdi?
Právě že nemám! Netrpím záchvaty nostalgie, nepláču po zašlé slávě! Tím, že jsem celý den mezi mladými lidmi a doma jsem zase obklopena svými lidmi, kterých je vždycky aspoň deset na dohled, tak tyhle problémy vůbec nemám.

Nevzala byste tedy nic zpátky, zase byste se dala na atletiku?
No, ano. Snad. Možná bych váhala.

Teď mne překvapujete. Proč byste váhala?
Protože vrcholná atletika je dlouhá cesta. Není problém být mistrem republiky, to se dá za dva tři roky zvládnout. Ale pak to je o výdrži, o trpělivosti, o štěstí. A roky raději nepočítat.

Byly i ztracené roky?
Ani to nemohu říct. Byly těžké a poučné.

Své kariéře jste obětovala také vzdělání. I když jste maturovala s vyznamenáním, nešla jste na vysokou školu. To vás nemrzí?
Tak to tedy vůbec ne. Na stadionu jsem se naučila víc než na třech vysokých školách.

V jakém smyslu?
Tituly nedělají člověka! Důležitější je práce, výsledky, které za vámi zůstanou. Když myju okna, tak musí být vidět, že jsem je pořádně omyla. Přijde mi, že jsem také dost odolná, jen tak mne něco nepoloží. Když vidím, jak moje kamarádky každou krizi v rodině či v práci rozpitvávají a hroutí se, musím se smát. Asi to byl sport, co mne naučilo řešit takové bolístky bez emocí.

A neudělal z vás sólistu? Je tu nějaký chlap, který vám do "toho" dnes může mluvit?
Nenechám si mluvit ani do života, ani do práce. Poradit si nechám, ale nesnesu, když někdo poučuje jen proto, že je chlap a má potřebu mít navrch. Upřímně lituju ženské, které si to musí nechat líbit. Ty řeči: nech to, jseš ženská, uděláš to stejně blbě! Ženská pro klid v rodině musí mlčet a držet krok. Tak to já nemůžu. A nemusím! Poradím si sama.

Sport vám dodal na tvrdosti.
Vidíte a já si snad denně říkám, že bych měla být tvrdší. Na sebe, na ostatní, při tréninku i při jednání se sponzory. V téhle době, která je tak tvrdá. Chlap často střílí od boku, zadupe, zakřičí.. Já o všem moc přemýšlím.

Dá se vůbec atletikou na tak malém městě a v té tvrdé době uživit?
Samozřejmě, že nedá. Mám jediné štěstí, že holky hostují za pražský USK, a ten platí také mne jako trenérku. Jen díky tomu mohu dělat to, co mám ráda. A ten luxus si náramně považuju.

Alespoň na dům jste si za svou kariéru vydělala, ne?
Ty drobné, co jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech dostávali, sotva stačily na diety. Nebyly žádné Grand Prix, žádné zlaté cihly, jen mistrovství světa, Evropy a olympiáda. Mám kde bydlet jen díky švagrovi, což byl šikovný zedník a skvělý kamarád. Pomáhal mi ještě při přípravách na tuhle olympiádu. Bohužel, na jaře zemřel. To on mne donutil stavět, když jsem skončila se závoděním. Zbourali jsme náš starý dům a on postavil nový. Hned vedle, tak pět metrů, má dům sestra a kousek dál strejda. Žijeme všichni na jedné zahradě.

Kvůli svým blízkým jste zůstala v Golčově Jeníkově?
Nedokážu ty kořeny zpřetrhat.

A co když časem o svou práci přijdete? Lída Formanová skončí, v Čáslavi nebudou stejně dobří závodníci. Půjdete trénovat do Prahy?
Myslím, že bych si našla zase něco, co by bylo tady blízko a zase nějak propojené s atletikou. Třeba budu učit tělocvik. Musela bych být na tom hodně, hodně špatně, abych šla do Prahy. A i kdyby to tak dopadlo, žít tam nebudu. Žít už budu jen v Jeníkově a v Čáslavi. To není jen zvyk. Lída ví, o čem mluvím. Zrovna teď přemýšlí, že si tady postaví dům. Prostě najednou, po těch letech běhání po zdejších cestičkách, zjistíte, že se vám nechce jinam. Běhala jsem na spoustě lepších stadionů, ale stejně se nejvíc těším na ten čáslavský. A na ty cestičky.

JARMILA KRATOCHVÍLOVÁ (49)
byla v roce 1983 vyhlášena nejlepší atletkou světa. Na tratích 400 a 800 m se stala dvakrát mistryní světa, její rekord na 800 m (1:53,28min) platí dodnes. V současné době trénuje mladé atlety v Čáslavi a žije v Golčově Jeníkově.

Trenérka Jarmila Kratochvílová (vpravo) se svými svěřenkyněmi-běžkyněmi Ludmilou Formanovou (uprostřed) a Hanou Benešovou.

Autor:






Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze