Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Házená mi dala strašně moc, ale už mám nový cíl, říká Juříček

POHODA U MOŘE. Český reprezentant David Juříček hraje od léta za St. Raphäel, klub sídlící na Azurovém pobřeží. | foto: Miroslav Němý, MF DNES

2 2014
V létě potichu zmizel ze světa pruhovaných tyčí házenkář David Juříček. Šestnáct let oblékal dres reprezentačního týmu a obrovské renomé si získal během sedmi sezon v Montpellieru, se kterým šestkrát získal francouzský titul. Kariéru uzavřel po angažmá v Saint-Raphaëlu, zájem týmu z Azurového pobřeží sice trval, zkušený pivot se ale rozhodl v devětatřiceti letech pro návrat domů do Olomouce.

"Měl jsem dilema, jestli si to prodloužit ještě o rok, nebo ne. Nakonec jsme se s rodinou rozhodli pro návrat, protože jsme byli v zahraničí deset let. S tím souvisí i děti v cizí škole, odloučení od rodiny a přátel. A my jsme oba s manželkou typy, které nechtějí žít v zahraničí nastálo," prozradil Juříček. Po letech tak bude sledovat blížící se mistrovství Evropy jen u televize.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl skončit?
Je to souhra spousty okolností. Jednou z nich je věk, kdy jsem sice končit nemusel, ale věděl jsem, že už to nebude na dlouho. Potom přechod z Montpellieru do Saint-Rafaëlu, který byl zákonitě do horšího, protože z Montpellieru ve Francii do lepšího jít nejde. Bylo to ve fázi kariéry, kdy jsem moc věděl, co chci a po dvou letech v Saint-Raphaëlu jsem poznal, že už mě to nenaplňuje a nedává mi, co jsem očekával.

Bylo těžké říct házené sbohem?
Těch drobných detailů bylo moc, a když se spojily dohromady, vyplynul nám návrat. Nebylo v tom tedy zranění nebo nezájem klubů, ale svobodné rozhodnutí chtít začít dělat něco jiného, protože sport bohužel není na celý život.

Říkáte, že v Saint-Raphaëlu jste nenašel, co jste hledal. Jaké tedy byly dva roky na Azurovém pobřeží?
Nechci, aby to vyznělo pro klub negativně, v Saint-Raphaëlu měli ty nejlepší ambice a dávali jim maximum. Ale věděl jsem, že po sedmi letech v Montpellieru a Lize mistrů to pro mě bude už jen cesta z kopce. Saint-Raphaël je krásné místo a před pár týdny jsem se tam byl znovu podívat. Je to nádherný kout země, možná pro mě nemá v kontinentální Evropě srovnání a jsem nadšený, že jsem ho mohl poznat. Nejen z pohledu rodinného života to byly fantastické roky.

A sportovně? První rok jste skončili za Montpellierem a Chambéry třetí.
Tyto dva týmy jsou dlouholetými lídry francouzské ligy, takže pódium je velmi dobrým sportovním úspěchem. Dá se rovnat s titulem v Montpellieru, které když na něj nedosáhne, je to zklamání, zatímco když Saint-Raphaël nebude třetí, zklamání to není. Vždycky půjde o úhel pohledu. Pro mě to byly skvělé dva roky života, ale nemělo to budoucnost, jakou jsem si představoval.

Když se ohlédnete za kariérou, co se vám vybaví?
Až když jsem skončil, jsem konečně schopen ji ohodnotit. Sám se moc neohlížím, ale když se mě někdo zeptá, tak až dnes jsem schopen říct, že byla úspěšná, něco jsem uměl a dokázal. V průběhu kariéry jsem říkal, "jo tohle se povedlo, ale ještě mám jiné cíle". Dnes vím, že je to konec a můžu rekapitulovat. Kariéra pro mě byla úspěšná, strašně moc mi dala a jsem s ní velmi spokojený.

Začínal jste v Olomouci, vrcholová házená přišla až v sedmnácti s přestupem do Karviné.
Tehdy jsem si to neuvědomoval. Odešel jsem do Karviné, protože jsem chtěl pokračovat v házené a zároveň šel na školu, zkrátka nějak to do sebe zapadalo. Nevím jak ostatní, ale já v sedmnácti neměl představu o tom, co chci dělat. Šel jsem na školu, protože doma se vědělo, že chtějí, abych studoval a dělal jsem házenou, protože mě bavila. Neměl jsem ale žádné představy, kam to povede. Začal tím pro mě profesionální sport, ale ve smyslu jen té náplně, ne, že bych se tím živil. I to se pak sice změnilo, ale až do pětadvaceti jsem si to neuvědomoval a pořád pro mě byla házená spíš zábava.

Fotogalerie

Pak přišel odchod do Francie, nejdřív do Istres a od roku 2004 jste působil v Montpellieru, se kterým jste se stal šestkrát mistrem Francie a zahrál si semifinále Ligy mistrů. To jsou časy, na které budete nejvíc vzpomínat?
Sportovně jsou s Montpellierem spjaté mé nejlepší roky kariéry a nejlepší úspěchy. Samozřejmě jsou jednotlivé drobné věci, jako mistrovství světa 2005, kdy se člověk dostane do All Star týmu a mám i pocit, že to bylo zasloužené. Těch čtrnáct dní bylo možná mých nejlepších, co jsem na hřišti odvedl. Ale kdybych měl říct delší období, podle kterých se má házenkář hodnotit, tak je to doba v Montpellier, která po všech směrech byla tou nejúspěšnější.

Dá se vypíchnout jeden největší úspěch?
Je takovým úspěchem titul, který člověk získá, ale dosáhne ho s týmem, jehož je vždy součástí? Dnes vidím a je to i v emocích, že pro mě největší úspěch byl, když jsem se do Montpellier po dvou letech vrátil a celá hala povstala a tleskala. To je pro mě ohodnocení kariéry asi větší než medaile na krku. Ta v momentě, kdy ji získáte, je završením práce jen za dané období.

Napadlo vás zůstat u házené na trase Česko - Francie? Máte spoustu kontaktů, mohl jste dělat například hráčského agenta.
Zatím jsem neuvažoval o tom, že by agent nebo trenér byla moje pracovní náplň. Ale při mé návštěvě v Montpellieru mi lidé z vedení klubu říkali, že by je zajímalo mít někoho, ke komu mají důvěru a kdo v případě dotazu může dát doporučení nebo hráče zkontaktovat. Ale bavíme se o nadějích nebo mládeži od 14 do 18 let. Mají zájem o udržení kontaktu v takových projektech a já se tomu nebráním. Naopak, budu rád, když takto budu moct pokračovat. Zatím jsem ale neuvažoval, že by mělo jít o práci na plný úvazek.

V lednu čeká reprezentaci mistrovství Evropy, které jste v kvalifikaci pomáhal vybojovat. Nechtěl jste ukončit kariéru až tam?
To, že jsem ho pomáhal vybojovat, bych oddělil, to není důvod, kvůli kterému by mě to bylo líto. Naštěstí to není jediné mistrovství, na kterém jsem byl. Systém je nastavený tak, že každá kariéra se končí v létě a vždycky by následovalo nějaké další mistrovství. Na tom bych to nestavěl. Ale pokud mám říct, že mi něco chybí, tak je to právě reprezentace. Bohužel nejde reprezentovat bez klubové příslušnosti a já jsem věděl, že celoročně už v žádném klubu hrát nechci. Bohužel z toho vyplývá to, že vypadnu i z kádru reprezentace. Což je mi líto, protože mimo sport, který mi chybí a naplňoval mě, tak mi schází i dlouholeté lidské vazby z národního týmu. Na podzim jsem byl na zápase přípravy a nostalgie tam jednoznačně je. Ale je to součástí mého rozhodnutí.

David Juříček

Narodil se 8. srpna 1974 v Olomouci, kde také s házenou začínal. V 17 letech odešel do Karviné a vyrostl v jednoho z nejlepších pivotů Evropy. To potvrdil i v roce 2005, kdy byl na mistrovství světa v Tunisku vybrán do All Star.

Od roku 2003 až do léta působil ve Francii, za sedm sezon v Montpellieru vyhrál šest francouzských titulů.

Zůstal vám nějaký sportovní sen, který se nepodařilo splnit?
Olympijské hry. Za šestnáct let v nároďáku, což byly řekněme čtyři šance, jsem se nepodíval na olympijské hry. Sice si tam teď budu moct zajet, ale nebude to stejné. Nebýt tohoto obrovského sportovního svátku aktivní součástí pro mě bude vždycky obrovské zklamání a černá kaňka na kariéře. Nebudu říkat nějaké klišé, že člověk nemůže mít všechno. Proč by nemohl? Vlastní neschopnost, protože tak to vnímám, dostat se na olympijské hry beru jako obrovskou kaňku ve své kariéře.

Kdy jste olympiádě byli nejblíž?
Doba, kdy jsme měli ambice, měli jsme na to tým a já jsem tomu v té chvíli nejvíc věřil, bylo mistrovství světa 2007 v Německu, které paradoxně dopadlo vzhledem k očekáváním nejhůř. Beru to jako největší neúspěch vzhledem k tomu, s čím jsme tam odjížděli. V téhle chvíli jsem tomu nejvíc věřil, přesto, že jsem tomu věřil pokaždé. Většina z naší generace byla na svém vrcholu, přestože Filip Jícha do něj dospěl ještě potom, ale už v té době byl velmi dobrým hráčem. Navíc do Německa to měli fanoušci kousek. Všechno bylo nachystané k tomu, abychom se v roce 2007 dostali přímou cestou na olympijské hry.

Proč to tehdy nevyšlo?
Dodneška si to nedokážu vysvětlit. Tak to ve sportu je. Okolnosti se tak sešly a byl to sportovní výbuch. Problém je, že člověk má šanci jen jednou, a tak je těžké ji využít. Tehdy jsem tomu nejvíc věřil, navíc šlo o hry v Pekingu. Celé to byl takový sen.

Zmínil jste, že se tam můžete zajet podívat. Nebude to tedy sebetrýznění?
Buď se můžu dívat v televizi nebo naživo, pořád to bude můj neúspěch. Nevím, jestli hned do Rio de Janeira, ale jednou minimálně jako divák nebo v jiné roli, protože člověk nikdy neví, bych se na olympijské hry chtěl jet podívat. Bohužel z tribuny, ale s vazbou na lidi, které znám, protože pak máte možnost se na pozvání sportovce podívat do olympijské vesnice. A tyto možnosti vzhledem k šestnácti letům v reprezentaci bych možná někdy měl. Je otázka to zorganizovat a využít, určitě to chci uskutečnit.

Psychologové tvrdí, že pro vrcholové sportovce je konec kariéry velmi obtížné období, které ne každý zvládne. Najednou jim chybí adrenalin a složitě hledají novou roli v životě. Vnímáte to stejně?
Určitě je to složité, ale pro mě ani ne kvůli adrenalinu. Ten je i jinde, takový podnikatel si užije adrenalinu určitě dost. Složité je to v tom, že v pokročilém věku, co se týče etapy života skoro ve čtyřiceti, musí člověk začít něco, co neumí a vyměnit to za něco, co uměl. To je pro mě těžké. Víceméně násilně jsem musel ukončit něco, čím jsem si vydělával na živobytí a zabezpečoval celou rodinu. A teď ve čtyřiceti musím něco začít od začátku. V házené jsem něco uměl, ale když přijdu do běžného života, tak neumím v nadsázce řečeno vůbec nic. Je to stejné, jako bych vám řekl, že do tří měsíců musíte uspět v něčem, co je mimo váš obor. Navíc sport je tak nastavený, že po sobě chcete okamžitě výsledky a najednou zjišťujete, že je to strašně těžké, protože spoustu jiných věcí neznáte.

Už jste si vybral, čemu se chcete věnovat?
Mám pracovní náplň ve skiareálu Kraličák na Králickém Sněžníku, který patří mému bratrovi. Zabývám se vším, co je spjaté s lyžováním, plus jsou tam gastroprovozy, penzion, zkrátka komplexní nabídka služeb. Do fungování se začleňuji. Není to ve smyslu pracovního poměru, ale je to moje každodenní práce. S rodinou bydlíme v Křelově kousek od Olomouce a do skiareálu dojíždím podle potřeby.

Zajdete si po práci zahrát házenou jen tak?
Ne. Chodím běhat, abych se udržoval a protože mi to i chybí, což jsem si myslel, že se nikdy nemůže stát. Myslel jsem si, že běhat budu jen za balonem nebo pukem, zkrátka při kolektivním sportu, ale na ten nemám čas. Zase chci uspět, teď mě naplňuje práce.

Takže jste se v ní našel?
Hledám se. Ale ano, je to pro mě nový cíl, který jsem vyměnil za dohrávání kariéry: začít budovat něco jiného. Co to ve finále bude, nejsem schopen říct, ale teď tím žiju a naplňuje mě to.







Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze