„Dostal jsem chuť házené pomoci, protože mě alarmuje současný stav. Mám totiž pocit, a je založený na pocitu zvenku, že struktura a úroveň klubů je nižší, než když jsem do zahraničí před deseti lety odcházel. Jen doufám, že se v tomhle mýlím,“ vypráví olomoucký rodák, který za pár dní oslaví čtyřicáté narozeniny.
Před rokem jste se rozhodl ukončit kariéru a po deseti letech ve Francii se vrátit domů. Co vás přimělo k návratu a navíc v dresu nováčka z Litovle?
Důvodů je víc. Po roce, kdy jsem se od házené úplně odřízl, jsem o návratu přemýšlel, ale nevěděl jsem, v jaké roli. V ten moment přišli v Litovli s tím, že by stáli o mé služby a zároveň mi byli nápomocní, když jsem potřeboval urovnat si civilní povolání. Když jim teď mohu nějak pomoci, rád to udělám, i když jsem úplně nemyslel, že to bude jako hráč. Ale projevili o to zájem, tak jsem se rozhodl, že možná ta cesta, jak házené něco dát, je napřed na hřišti a pak se uvidí.
Zjistil jste, že vám házená chybí?
Minimálně půl roku mi vůbec nechyběla a utvrzoval jsem se v tom, že rozhodnutí skončit bylo správné. V závěru sezony jsem se byl párkrát podívat na olomoucké házenkáře, kteří bojovali o postup do první ligy a zatrénoval si s nimi. Dostal jsem chuť házené pomoci, protože mě alarmuje současný stav. Mám totiž pocit, a je založený na pocitu zvenku, že struktura a úroveň klubů je nižší, než když jsem do zahraničí před deseti lety odcházel. Jen doufám, že se tenhle můj náhled nepotvrdí a ukáže se jako mylný. Ale proto, abych do toho nahlídl, jsem se musel angažovat.
Za pár dní oslavíte čtyřicet let. Je to překážka, nebo nová výzva?
Výzva už asi ne. Přesto, že jsem hodně soutěživý typ, tak v házené už nemám výzvy typu „tohle jsem ještě dokázal ve čtyřiceti“. To, že mám čtyřicet doteď problém nebyl, jako částečnou překážku vidím roční pauzu a jsem sám zvědavý, jak si s tím poradím.
Litovel je nováčkem extraligy a skládá mladý tým. Jaké budete mít cíle?
Chtěl bych, abychom se v extralize udrželi. A aby kluci nebrali extraligu jen jako odměnu za to, že si ji loni vybojovali. Rád bych, aby se v Litovli začalo něco budovat a stoupat výš, protože to úplně v pohodě pořád jde. Tak, jako dosud stoupali z nižších lig. Přál bych si, aby se Litovel stala stabilizovaným klubem v extralize a další cíl je vylepšit výchovu mládeže, která je v českých podmínkách nutná, aby takový klub mohl fungovat. Získat například středisko, které je vypsané svazem házené a věnovat se mládeži tak, že na Olomoucku mohou být házenkářské vzory a pracuje se pro českou házenou.
Nebude pro vás složité hrát v týmu, který se bude zachraňovat a může sbírat hodně porážek?
Nepředbíhal bych. Když jsem řekl, že cílem je záchrana, tak to může být stejně tak na šestém jako na desátém místě. Tohle si nedovolím odhadnout, české prostředí opravdu neznám a nechci se dotknout práce kohokoliv. Na začátku máme složitý los, může se stát, že přijdou prohry a bude to zklamání, ale i to k házenkářskému životu patří. Sám už toho mám za sebou tolik, že se s tím srovnám a budu se snažit, aby kluky, kteří tu zkušenost ještě nemají, to spíš posílilo. A uhráli co nejlepší výsledky půjdou.
Stihl jste tým Tatranu za týden letní přípravy poznat?
Trénujeme od pondělí a z toho jsme dvakrát běhali a jednou běhali s balónem. Ale i pro mě je to novum, doteď jsem dělal sport čistě profesionálně a tady ho všichni dělají čistě amatérsky. Tím nemyslím kvalitu, ale podmínky. Kluci trénují po škole a po práci, a co můžu zatím říct, tak kvituju jejich nasazení a chuť odevzdat maximum, i přesto, že makají až večer. Chuť cítím a to je pro mě nejdůležitější. Dá se i prohrávat, když tomu dá člověk všechno. Tím ale neříkám, že čekám prohry.
Je možné, že postupně zamíříte do managementu klubu?
To nedokážu říct. Během roku, co jsem byl z házené pryč, jsem ji sledoval jen zpovzdálí a měl jsem chuť pomoct, protože mě současný stav naší házené nenechává chladným. Nechci být kritický, protože neznám podrobnosti. Právě proto jsem se rozhodl, že se vrátím na hřiště a odzkouším si to, než bych něco kritizoval. Myslím, že stav není dobrý a pokud v tom kdokoliv bude chtít dát nějakou zkušenost, tak je to jenom dobře. Teď jsem řadovým hráčem Litovle s tím, že bych neměl předávat jen hráčské zkušenosti, ale o házené celkově, které jsem nasbíral v českých i zahraničních klubech na profesionální úrovni, což mám pocit, že se z českých klubů vytrácí. Rozhodně jsem ale nepřišel něco předělávat.
Úbytek profesionality je podle vás největší problém české házené?
Moje informace jsou zatím kusé, ale vím, že se rapidně snížil počet tréninků v klubech, protože není moc profesionálních hráčů a nejsou na to prostředky. To je alarmující, bez tréninku a bez práce to nejde. Když to srovnám s mým mládím před dvaceti lety, tak jsem trénoval sedmkrát a někdy i devětkrát týdně, a to v současném stavu u pracujících hráčů nelze. S menším počtem tréninkových jednotek ale kvalita musí jít dolů, a to se netýká jen klubů ze spodku tabulky. Počet tréninků není odpovídající tomu, aby docházelo k masovému vývoji kvalitních hráčů.
Kudy vede cesta ke zlepšení? Sehnat víc peněz do házené se lehko řekne.
Já teď recept taky neřeknu. Ale pracuje se na tom, po roční práci vyšel nový systém Sportovních center mládeže. Činnost svazu zatím taky nedokážu hodnotit, ale mám pocit, že je tam vůle něco změnit. Problémy se začaly identifikovat a teď se na nich začne pracovat. Je to ale samozřejmě na roky a na upravení celého systému práce s mládeží, ale to jsou obecné názory. Konkrétní ještě nemám, svou angažovaností sleduju to, že mě třeba v této oblasti něco napadne. Už existuje ve svazu skupina lidí, která tímto směrem přemýšlí taky. Věřím, že se podaří nastavit obroda házenkářského hnutí.
