Po kom jste zdědil motorkářské geny?
Otec byl mechanik, v garáži měl pionýra. Nějak jsem se nakazil a u motorek už zůstal.
Kdy jste poprvé slyšel o Dakaru?
Až v roce 1985, kdy se jej poprvé zúčastnili Češi na liazce. O rok později už jela mezi kamiony i tatrovka. Tehdy jsem poprvé tenhle závod zaregistroval, dřív se o něm ani nebylo jak dozvědět.
Napadlo vás hned, že pojede?
Strašně se mi to líbilo, to ano, ale tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych jel. Závodil jsem na motorce dlouho, ale na takovou akci jsem si netroufal. Teprve postupem času jsem dostal chuť cestovat za dobrodružstvím. Pro motorkáře je Dakar to samé, co pro horolezce Mount Everest.
Jak na to reagovala rodina?
Věděli, že od nápadu a slov je ještě k závodu daleko. Nemýlili se. Navíc mě zbrzdilo zranění, takže až o šest roků později jsem začal shánět peníze, víza a v doprovodném konvoji jsem zkusil cestu z Paříže do Maroka. To bylo v roce devadesát devět. Tím jsem položil základ pro regulérní účast na Rallye Paříž - Dakar.
Co všechno člověk potřebuje k tomu, aby se na motorce mohl zúčastnit Dakaru?
Poloviční vítězství je dostat se na start. To znamená sehnat spoustu peněz. Pak samozřejmě fyzička, zkušenosti jezdecké i mechanické a pevná vůle.
Jak jste se připravoval vy?
Letos jsem to podcenil, fyzickou kondici jsem měl mít mnohem lepší. Kilometrů jsem měl naježděno dost, puchýře na rukách jsem neměl, ale jinak jsem dostal pořádně do těla. Nejhorší byly dlouhé úseky po nekonečných pláních zarostlé trávou, které domorodci říkají velbloudí tráva. Hrozné drny. Po nich máte jet tři sta kilometrů. V půlce jsem byl hotový. Radši jsem moc nekoukal na tachometr, bylo deprimující zjistit, že místo deseti kilometrů jste ujel jen dva. Po takových etapách jsme se s Pepou Macháčkem, který jel Dakar na čtyřkolce, v noci budili, protože nám ruce trnuly až hrůza. Mravenčení jsme cítili ještě druhý den na startu.
Sjíždíte s motorkou ze startovací rampy. Co všechno v tu chvíli u sebe máte?
Je toho spousta. Základ je pevné a dokonale uzavřené oblečení. Když se vám pod kombinézu nebo pod rukavice dostane písek, je konec. Za chvíli jste tak dodřený, že se nedá pokračovat. Pak je to taška s několika náhradními díly, tak zvaný camel bag - velbloudí taška, a ledvinka s nářadím.
A talisman?
Měl jsem přívěšek a rodinnou fotku z Alp. Když mi bylo největší vedro, tak jsem se pohledem na sníh chladil.
Co jídlo a pití?
Třílitrový kanystr je připevněný k motorce, to je povinná výbava. Dva a půl litru jsem vozil v camel bagu a pro jistotu jsem si pokaždé ještě hodil půllitrovku za bundu. Voda je základ. Člověk navíc nikdy neví, kde a na jak dlouho zůstane trčet. Jardu Katriňáka kdysi hledali dva dny. Mezi závodníky ovšem funguje velká solidarita. Jednou jsem opravoval motorku a kolem profrčelo auto. Pak se dívám, vyhodili mi kanystr s vodou. Na jídlo jsme dostávali svačinky, ale já většinou neměl čas je během dne sníst. Až v cíli. Na trase jsem tak většinou zobal jen hrozinky z kapsy.
Motorka váží přes dvě stě kilogramů, jaká maximální rychlost se z ní dá vyždímat?
Špička jezdila i sto osmdesát. Pro mě bylo maximum sto třicet, sto čtyřicet. V takové rychlosti jsem ještě schopen vnímat terén. Jak se jede rychleji, je to o hubu. Letíte třeba stovkou přes krásné duny. Táhlé, pravidelné a pevné. První, hup, hup, čtvrtá, pátá, šestá a sedmá je v půlce stržená. Před vámi najednou zeje desetimetrová propast. Proto jsem se stejně jako loni držel jasného pravidla - kam nevidím, tam nejedu.
Kromě toho je třeba si dávat největší pozor na co?
Důležité je pořád se soustředit. Jet deset hodin v kuse je hrozně ubíjející, ale pořád je třeba dávat bacha. Hodně je to i o štěstí. Na Dakaru byli mnohem lepší jezdci s lepším zabezpečením a jeli dřív domů.
Padal jste?
Hodně. Hlavně ke konci to byla hrůza, byly to vyloženě psychologické etapy. Skončit tak blízko u cíle, to byl strašák. Jel jsem třeba na pětku a motorku položil. Vyrazil jsem si dech, zhmoždil žebra a co bylo nejhorší, urvalo se mi ucho od batohu i ledvinky. Při každém pohybu jsem pak dostal ránu, byl jsem zbitý jak pes. Zdrcující byl konec. Jela se poslední etapa, nijak těžká. Cestou jsem potkal Švéda Lundmarka, který dvakrát vyhrál etapu. Zastavím a vidím: kolem něj hlouček černochů a Lundmark vykloubené zápěstí. Neumím řeči, ale snažil jsem se ho přesvědčit, ať to zkusí, že pojedeme pomaličku. Přece není možné, aby takový kousek před cílem skončil. Nešlo to a já měl dilema. Odpálit bezpečností rachejtli a vyřadit ho tím ze závodu? To jsem nedokázal. Jel jsem dál. Po šesti kilometrech jsem potkal televizní štáb a tak jsem je za Lundmarkem poslal. Večer jsem ho viděl ve zprávách, nedojel.
Kdy bylo nejhůř vám?
Jednoznačně v patnácté etapě. Měřila pět set kilometrů, ani ne v půlce mi v motoru začalo hrozně mlátit. To bylo špatné. Na dvě stě šedesátém kilometru se motorka zastavila úplně. Rozhlížel jsem se a říkal si - tak tady končím. Ani jsem nebyl vzteklý, už jsem se skoro smířil s tím, že je konec, seberou mě a hotovo. Přece jen mi to ale nedalo, hledal jsem závadu. Nefungovala benzínová pumpa. Opravil jsem ji a mezitím mě dojel Pepa Macháček. Domluvili jsme se, že pojedu co to dá a když motor nevydrží, tak mě potáhne nebo přivolá pomoc. Měli jsme obrovskou výhodu v tom, že nám kluci z tatrovek pomáhali. Nakonec jsem dojel a motor mi pomohli vyměnit. Bez nich bych byl nahraný.
Těsně před cílem jste během jedné etapy srazil osla a kozu. Co se to dělo?
Byla to jediná etapa, ve které jsem startoval až za Macháčkem. On na té svojí čtyřkolce strašně práší, předjet ho, to je kumšt. I proto jsem si osla všimnul na poslední chvíli. Brzdil jsem co to dalo, ale trefil jsem ho ve smyku zadkem motorky. Koza dopadla hůř. Ohlížel jsem se dozadu a bum - koza na maděru. Vzal jsem ji přímo, ale naštěstí jsem nespadl. Uháněl jsem pryč, pro místní to mohl být velký majetek. Bál jsem se, abych k ní na večeři neskončil jako příloha.
Jak to na Dakaru chodí v depu?
Jde o to, v jaké části. Tovární týmy, to je šrumec. Letadla, servisní auta a parta mechaniků pracujících celou noc. Na druhé straně nadšenci, kteří spí jen tak na zemi a všechno si musí dělat sami. My máme obrovské štěstí v kamioňácích. Srazí auta, postavíme stany, máme vlastní svět.
Být hvězdou s podporou továrního týmu vás neláká?
Každý by chtěl být první, ale ti kluci jsou pod obrovským tlakem. Buď jim to vyjde, budou v první pětce, nebo rozbijí sebe či motorku. Jedou na krev. Až tak daleko bych už dneska jít nechtěl. Přece jenom mám doma rodinu.
Josef Macháček prý jezdí v dámských kalhotkách, jsou podle něj pohodlnější i levnější. Co vy? Dávám přednost klasickým slipům. Základ oblečení jsou i cyklistické kalhoty, zadek dostává zabrat. Jak chytnete vlka, jste nahraný. Večer jsem proto okamžitě měnil slipy, tričko a ponožky.
Špinavé prádlo manželce domů nevozíte...
Ne, všechno se vyhazuje.
Co hygiena?
Ve dvou táborech byla sprcha, ale většinou byly k dispozici takzvané kýblovky. To je rošt a dva kýble vody. Dáte černochovi deset franků a můžete se polít.
A jídlo?
Dobré, ale pořád stejné. Jednou je na snídani kus salámu a volské oko, podruhé volské oko a kus salámu.
V loňském závodě jste měl problémy s navigací. Co letos?
Dva dny jsem jel bez navigačního systému GPS, porouchal se. Tak jsem stopoval. V úseku, kde zabloudil i takový profík jako Pepa Kalina, jsem zrovna potkal Masuoku a Schlessera. Viděl jsem, kam míří a pak se co nejdéle držel vrtulníků kroužících nad nimi. Měl jsem štěstí, vyšlo mi to. Nebyl jsem sám, z Čaginova navigátora si například utahovali, že když neví kudy kam, křičí - "Zděs išol Kalina, vperjod."
Z min a banditů jste strach neměl?
Na to nebyl čas. Během etapy jsem si kolikrát stihnul tak dvakrát odskočit. A když jsem šel podruhé, tak už jsem měl výčitky, že ztrácím.
Loni jste skončil čtyřicátý sedmý, letos jste se polepšil o devatenáct míst. Dá se to ještě vylepšit?
Můžu jet ještě rychleji, ale každý závod je jiný. Předem se o umístění nedá absolutně bavit.
Na motorce jste Dakar úspěšně absolvoval dvakrát, nelákají vás auta nebo kamiony, které jsou přece jen o poznání pohodlnější?
Neuvažoval jsem o tom, jsem motorkář a u motorek nejspíš zůstanu.
Jak byste reagoval, kdyby za vámi přišla jedna z vašich dcer a řekla: pojedu Dakar!
Zakázal bych to. Stačí, že jeden člověk v rodině má, jak říká Pepa Kalina nemoc z pouště.
|
OLDŘICH BRAŽINA |
 Motocyklista Oldřich Bražina v cíli oňského ročníku dakarské rallye. |
