Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Cyklistka Ebertová: Když na kole usnu, kluci v autě musí troubit

Hana Ebertová | foto: www.kpo.cz

1 2010
Světová rekordmanka v ujetých kilometrech za čtyřiadvacet hodin. Jedna z nejlepších světových dálkových cyklistek, ne-li vůbec ta nejlepší. Letos v létě chystá odjet svůj poslední ultramaraton v životě. Pak bude psát knížku. "Ale dlouho v klidu nevydržím, tak uvidíme," říká čerstvá čtyřicátnice Hana Ebertová.

Na kole trávíte někdy i tři dny v kuse. Máte k nim tak blízký vztah, že jim dáváte jména?
Kola jsou má citová záležitost. Mám tři a všechna mají jména po mých kočkách, Blanka, Mikeš a Kuba. Na jednom jsou dokonce přesná životní data jedné z nich.

Na kole jste začala jezdit ze zdravotních důvodů. Kde se ale vzala ta láska k dálkovým závodům?
To protože si doktoři všimli, že mi kolo vážně pomáhá na operované kyčle. Začala jsem tak jezdit stále víc a víc, až jsem si bez toho nedokázala představit svůj život.

Co je pro vás na třídenním utrpení na kole takové vzrušení?
Je pravda, že to asi nemůžu nazvat vzrušením. Spíš je to pro mě boj. Velmi příjemný boj, ve kterém překonávám sama sebe, své překážky a hranice. Je úžasný, když pak vidíte, jakého času, za jakých podmínek, jste dosáhla.

Jak těžké je ve sportu, který u nás nemá velkou tradici, získat finance a profesionální tým?
Těžko. Sponzory musím neustále obcházet a ve finále jsem ráda, že nějak poslepuji peníze na závodění. Vydělat se na tom skutečně nedá. Proto i tým, který se mnou jezdí, nezaplatím. Ti lidé mi v podstatě věnují svou dovolenou.

Říká se o vás, že neumíte prohrávat. Jak se tedy chováte po neúspěšném závodě?
Na to by asi lépe odpověděl můj tým. Ovšem myslím si, že umím přiznat, že soupeřka, která mě porazila, byla skutečně lepší. Naštvaná jsem jen ve chvíli, kdy vím, že jsem mohla udělat něco lépe.

Jak vás vnímají mužští soupeři?
Když to vezmu z pozitivního hlediska, tak mi určitě někteří rádi poradí a v tréninku se ke mně přidají. Dokonce i v závodě jsou kluci, kteří jedou hluboko v poli poražených, ale vědí, že já jedu o vítězství mezi ženami a kvůli mně začnou makat, aby mě za tím vítězstvím dotáhli.

To zní úžasně. Ovšem, co když to vezmete z negativního hlediska?
Tak například někteří jdou do závodu třeba jen s tím, aby porazili Ebertovou. Jejich výsledek se tak odvíjí od toho, zda se jim to povedlo, či ne a to je směšné.

Ultramaratony v cyklistice patří k adrenalinovým závodům. Zažila jste při nich nějaké vážné zranění?
Na vlastní kůži naštěstí ne, ale jinak je zranění spousta. Čím více je závod amatérský, tím více bývá zraněných. Padají totiž ti, co to neumí. Když jede skupinka jezdců, platí tam nějaká pravidla. Stačí, aby je jeden z nich neznal, spadl a pak už jdou dolů dominovým efektem všichni.

Na kole jste při některých závodech s minimálními přestávkami tři dny a tři noci. Musíte se na něm převlékat, jíst. Usnula jste někdy při jízdě?
Ale jo, to víte, člověk usne. V táhlém sjezdu usnu a ty v autě mě musí holt vzbudit troubením.

To zní až neuvěřitelně. Člověk, když jede z kopce, tak šlape na brzdy, aby nespadl, a vy si klidně spíte.
Občas se to člověku skutečně při delších závodech stane, ale je to spíš takový mikrospánek, na který ihned reaguje tým a včas mě dá dohromady. Nikdy jsem nespadla.

Dříve se mezi závodníky hodně hovořilo o zdolání amerického závodu RAAM. Vy jste ho jela jednou, ale nedokončila. Chystáte reparát?
Tenhle závod byl pro mě velkou výzvou, ale teď je už uzavřenou kapitolou. Dříve ho pořádali ti, co ho sami zajeli, ale před třemi lety ho koupili noví majitelé a udělali z něj komerční atrakci. Já se bohužel zúčastnila už jen té atrakce a bylo to pro mě velké zklamání.

Takže závod kolem Spojených států už není měřítkem těch nejlepších ultramaratonců světa?
Už ne, ztratilo to své kouzlo a především kvalitu. Z Evropy už tam závodní špička přestala jezdit. Ani já tam už jet nechci. Škoda, že jsem nestačila zažít pravý RAAM. Dnes už to z toho zbylo jen to jméno.

Kde je tedy v současnosti nejkvalitnější světový závod v cyklistickém ultramaratonu?
Ve Slovinsku. Tam jezdí skutečně ti nejlepší a žije tím celá země. Místní lidé jsou schopni za vámi jet dvě hodiny a neustále povzbuzovat, i když je neznáte. To třeba v Česku nebo ve Spojených státech vás vytroubí, ať uhnete z cesty.

Takže Slovinsko je pro cyklistiku zemí zaslíbenou?
Přesně tak. Pochází odsud rovněž nejlepší ultramaratonec světa Jure Robič. Pro ně je to stejný pojem jako pro nás Jaromír Jágr. Často ho k sobě zve prezident, místní lidé ho milují.

Tak jen pro ukázku, jaký je výkonnostní rozdíl mezi vámi a právě nejlepším ultramaratoncem světa?
Závod kolem Slovinska ujede Robič za čtyřicet hodin a já za šedesát. Když poslední noc sedám na kolo, představuji si, jak on si už užívá luxusní večeře a měkké postele.

Jak je na tom český cyklistický ultramaraton?
Z českých závodů jsem natolik zklamaná, že už je jezdím minimálně. Nemám s tím dobré zkušenosti. I proto dávám přednost cizině, tedy kromě Ameriky.

Jaká byla ta nejhorší zkušenost s českým závodem?
Jednou, když jsem v Česku dělala rozhodčí, tak jsme při kontrole načapali několik kluků, jak jedou za autem. Půl hodiny jsme je sledovali a oni si mysleli, že jim to projde. Jeden mezičas jim trval deset minut, přitom na ostatních měli třeba dvě hodiny. To pro mě bylo neuvěřitelné zklamání.

Jak jste to vyřešili?
To se radši neptejte. Z dvanácti lidí bychom museli uznat výsledky jen čtyřem a to by závod zdiskreditovalo. Nechali jsme je proto ve výsledcích a oni se teď chlubí, jak skvěle to zajeli. Přitom smysl těchto závodů je úplně jinde. Ve Slovinsku nebo Rakousku by si tohle nikdo nedovolil. Radši by nedojel.

Letos v létě definitivně ukončíte kariéru. Co bude pak?
Budu psát o sobě knížku a trénovat jednoho kluka. To by mě mělo na nějaký čas zabavit. Uvidíme, co bude pak. Neumím být delší dobu v klidu.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze