Velice rychle vyvrátil Jan Hruška teorie o tom, že cyklistovi, který se dostane do špičkového profesionálního celku, trvá minimálně rok, než se prosadí. Hned v začátku angažmá ve španělském týmu Vitalicio Seguros dokončil díky skvělé časovce prestižní italský etapový závod Tirreno-Adriatico na druhém místě. Přitom ještě na říjnovém mistrovství světa dojel časovku mezi nejlepšími světovými jezdci dvaatřicátý. Hruška přitom tvrdí, že po zimním odchodu nemusel vstřebávat příliš novot. "Pár závodů špičkové kategorie jsem absolvoval už dřív jako jezdec Wüstenrotu-ZVVZ," vysvětloval, když včera přijel do cíle závodu Brno - Velká Bíteš - Brno mezi poraženými. I tak se k němu hrnuli známí a dodatečně mu k nedávnému úspěchu gratulovali.
Něco podstatného se přes zimu přece jen asi změnilo?
Ano, můj nový tým je schopen mě velice dobře zabezpečit.
Co to znamená?
Hlavně to, že můžeme víc létat nebo jezdit pohodlnými autobusy a člověk není při závodech unavený z cestování autem. Navíc se kolem mě teď motá mnohem víc lidí, od masérů po mechaniky. Důležité je, že už od začátku sezony jezdím jen rychlé a silně obsazené podniky a mohl jsem si brzy zvyknout na vyšší závodní rychlost. A podstatná je také role trenéra Karla Vávry, a to nejen v přípravě, ale třeba i po telefonu.
Hovoří se o vás jako o kandidátovi na olympijský start.
Mám o něj velký zájem. Nejraději bych jel jak časovku, tak hromadný závod. Už jsem se bavil s některými lidmi ze svazu a myslím, že v současnosti se se mnou počítá.
Udržíte si do září formu?
Forma je něco, co se nedá nahmatat. Je to často otázka štěstí být v závodě ve správný čas na správném místě. Ale třeba teď v tréninku pohodu potlačuji, aby přišla v květnu na Giro d´Italia.
Jak těžké bylo odjet závod z Brna do Velké Bíteše a zpět sám, bez jakékoliv podpory?
Bral jsem to spíš jako příležitost jet doma, prohodit s kluky pár slov. Bylo chladno, mokrá cesta a také díry v silnici. Šéf stáje mi předem jasně řekl, že si nesmím ublížit. Jezdil jsem tedy raději vzadu a jen v kopcích jsem vyjížděl dopředu.
Něco podstatného se přes zimu přece jen asi změnilo?
Ano, můj nový tým je schopen mě velice dobře zabezpečit.
Co to znamená?
Hlavně to, že můžeme víc létat nebo jezdit pohodlnými autobusy a člověk není při závodech unavený z cestování autem. Navíc se kolem mě teď motá mnohem víc lidí, od masérů po mechaniky. Důležité je, že už od začátku sezony jezdím jen rychlé a silně obsazené podniky a mohl jsem si brzy zvyknout na vyšší závodní rychlost. A podstatná je také role trenéra Karla Vávry, a to nejen v přípravě, ale třeba i po telefonu.
Hovoří se o vás jako o kandidátovi na olympijský start.
Mám o něj velký zájem. Nejraději bych jel jak časovku, tak hromadný závod. Už jsem se bavil s některými lidmi ze svazu a myslím, že v současnosti se se mnou počítá.
Udržíte si do září formu?
Forma je něco, co se nedá nahmatat. Je to často otázka štěstí být v závodě ve správný čas na správném místě. Ale třeba teď v tréninku pohodu potlačuji, aby přišla v květnu na Giro d´Italia.
Jak těžké bylo odjet závod z Brna do Velké Bíteše a zpět sám, bez jakékoliv podpory?
Bral jsem to spíš jako příležitost jet doma, prohodit s kluky pár slov. Bylo chladno, mokrá cesta a také díry v silnici. Šéf stáje mi předem jasně řekl, že si nesmím ublížit. Jezdil jsem tedy raději vzadu a jen v kopcích jsem vyjížděl dopředu.
