Postupně se však dvaadvacetiletý Kreuziger rozkoukal nejen na francouzských silnicích. A na konci první části 95. ročníku slavného závodu už rozmlouval dlouhé minuty.
Klidný, vyrovnaný, vědom si své síly. Takhle působí český mladík. Má k tomu důvod. V italské stáji Liquigas nepatří k "nosičům vody", ale k lídrům. A to vše při své premiérové účasti na Tour de France.
Romane, co pro vás znamená Tour de France?
Největší závod na světě. Velký zájem diváků. A také psychicky náročný závod, ve kterém se chce každý ukázat.
Koukal jste na Tour v televizi jako malý kluk?
Jasně. Na velké závody se dívá každý malý cyklista. Ale dneska už je sám jezdím, takže je v televizi nesleduju. Nejvíc si odpočinu u filmu.
Koho jste v mladí obdivoval?
Samozřejmě jsem koukal na všechny hvězdy, ale idol jsem vyloženě neměl. Sympatický mi byl Němec Ullrich, doufal jsem vždycky, že Armstronga porazí.
Jak dlouho se závodník musí na Tour připravovat?
Já jsem od listopadu věděl, že ji pojedu. Měl jsem za cíl Tour, ale forma přišla trochu dřív, už na závodě Kolem Švýcarska (Kreuziger ho vyhrál). Příprava je hodně dopředu, neříkám celý rok, ale hodně.
Teď už máte za sebou téměř dva týdny ze tří. Nemáte problém vstát ráno z postele?
Vůbec. Doufám, že to do takové situace ani nedojde.
Cítíte se unavený?
Nijak zvlášť.
A co vás nejvíc bolí? Nohy? Ruce? Kostrč?
Tělo je na tohle už zvyklé. Nohy bolí, ale to je při dlouhých závodech normální.
Při Tour de France závodníci zdolávají kopce dlouhé skoro dvacet kilometrů, obsypané statisíci diváků. Nehučí vám z toho v hlavě?
Právě to dělá Tour tak výjimečnou, tohle nikde jinde nezažijete. Diváci vám dodají morálku a je příjemné, když fandí a volají vaše jméno.
Někteří vám mávají vlajkami před očima, jiní za vámi běhají. Nebojíte se, že vás srazí z kola?
Oni samozřejmě uskočí. Na poslední chvíli, ale uskočí.
Dostat se na vrchol stoupání je jen jedna část. Pak často musíte ještě dolů. Co je horší – výšlap, nebo sjezd?
Já bych klidně preferoval delší jízdu dolů. Mám je rád, sedí mi. Když je třeba zariskovat, tak se nebojím. Sjezdy jsou velká výhoda, tedy pokud někdo nemá strach.
Co je nejdůležitější při jízdě z kopce?
Nebát se. Mít jistotu, že máte kontrolu nad kolem. Když vidíte, že jede rychleji, než by mělo, tak to není v pořádku.
Překontrolujete si na kopci, jestli fungují brzdy?
Ne. (úsměv)
Často si závodníci berou pod dres noviny, aby jim nebyla zima, že?
Ano, to se dělá. Ale když potřebujete dohnat ztrátu, tak to ani nestihnete. Jen zapnete dres a sprintujete dolů.
Jakou rychlostí?
Kolem devadesáti. A třeba i o centimetry míjíte auta, která před vámi zabrzdí. Teď při jednom sjezdu v Pyrenejích jsem viděl asi ve třetí zatáčce povalenou motorku, to moc odvahy nedodá.
Měl jste strach?
To ne. Ve sjezdech ho nemám.
A jindy při cyklistice?
Moc nemusím hromadné dojezdy, když prší. To se pak držím vzadu. Strach to vyloženě není, spíš obava z toho, co udělají ostatní. Když někdo spadne před vámi, tak to na mokru nezvládnete.
Na co si dáváte pozor při jízdě ve skupině téměř dvou set závodníků?
Určitě ne na jezdce přede mnou. Musím koukat hodně dopředu, abych viděl, zda se něco děje vpravo nebo vlevo. V normálním životě je pak třeba znát, že cyklisté mají lepší rozhled při jízdě v autě.
Jsou v pelotonu cyklisté, kteří jezdí nefér? Kličkují, strkají a tak.
Ne, to ne. Někteří riskují víc, někteří míň, ale vyloženě nefér nikdo nejezdí. Takového jezdce by ostatní zničili.
Jak?
Masakrovali by ho od rána do večera poznámkami, až by pochopil, že se musí začít chovat jinak.
Třeba by do něj i někdo strčil, aby spadl?
To ne, jen slovně. Ale s těmi řečmi, co by si vyslechl, by přestal.
Už jste se s tím setkal?
Občas potřebuje někdo uklidnit. Tohle většinou dobře korigují starší jezdci.
A co třeba sympaťáci v pelotonu?
Těch je spousta. Mám tam hodně kamarádů, vždyť spolu žijeme na závodech celý rok. Navíc já jsem nekonfliktní člověk a vycházím se spoustou lidí.
Při Tour de France máte dva volné dny. Jsou to ty okamžiky, kdy jste rád, že nemusíte jet na kole?
Ve volném dnu má člověk tendenci si říct: Dneska nejedu. Jenže to nejde. Naopak, když je člověk totálně unavený, tak mu kolo pomůže se z toho dostat líp, než kdyby zůstal doma. Takže o tom ani nepřemýšlím, sednu a jedu.
V sedle trávíte několik hodin denně. Na co myslíte při šlapání?
Při tréninku člověk přemýšlí o všem možném, ale při závodě je koncentrovaný na samotnou etapu.
I když jedete pět šest hodin po rovině?
Na Tour si prostě nemůžete orazit ani na minutu. Riziko pádů je příliš vysoké.
To nestačíte prohodit ani pár slov s ostatními?
Chvíli jo, ale jestli se celý balík jezdců někdy zpomalí na čtyřicet kilometrů, tak je to moc. Snažím se být blízko kolegů z týmu a vyhnout se pádům.
V každé stáji bylo na začátku Tour de France devět jezdců. Jak důležité je mít dobrý tým v dnešní cyklistice?
Pokud je dobrá parta kamarádů, ti se nepodrážejí a vědí, že jeden pomůže druhému, pak je v tom velká síla.
Taktiku na etapu vymýšlejí sportovní ředitelé. Jak vypadá takový plán?
Každý jezdec má program a profil etapy na pokoji, takže se třeba večer dopředu podívá sám, co ho čeká. Pak při cestě na start máme v autobuse poradu. Vysvětlují se dojezdy, a kde jsou na trati nebezpečné úseky. A při závodě nám to ještě hlásí vysílačkou.
To vás třeba varují, že za kilometr je kruhový objezd?
Tak ten zrovna ne, ale že se ze široké silnice jede na úzkou za pět kilometrů, tak aby byl čas zareagovat.
Co vám šéfové hlásí v kopcích? Mohou vám nějak pomoct?
Spíš povzbudí, podpoří. Tam není co vymýšlet, každý jede sám za sebe. Rozhodují nohy, ne taktika.
Co vás probere po náročné etapě?
Určitě je příjemná sprcha. Masáž hodně pomůže. A nejvíc si orazím, když se natáhnu do postele.
V pelotonu při Tour de France není tabu ani víno, že?
Třeba po etapě do Super-Besse (horská, končila na kopci) jsem si skleničku dal. Vždycky záleží na náladě a taky na tom, jaký je druhý den program.
A po sezoně si cyklista může dopřát i víc?
Tak abstinent nejsem, ale určitě to nepřeháním. Sklenička dvě v dobré společnosti není nic proti ničemu.
Už jste někdy vyrazil ráno na trénink s kocovinou?
Tak to zase ne. Jsem profesionál a vím, jak se mám chovat.
Říká se, že Tour se nedá absolvovat na vodu se šťávou. Vadí vám neustálé podezření z dopingu?
Dnešní cyklistika se hodně změnila. Když se podíváte pět let zpátky, tak kontroly jsou teď mnohem přísnější. Chce to čas, aby všichni pochopili, že se to opravdu dá jet i na pivo s marmeládou. Ale bude to trvat.
Dokážete vy osobně pochopit, že si někdo pomůže dopingem? Třeba váš týmový kolega Beltrán byl pozitivně testován po první etapě.
K tomu raději nebudu nic říkat. Protože i když odpovím dobře, tak někteří lidé si to pak stejně vysvětlí, jak chtějí.
. Musíš ven, rozhodl otec(tm)
|
