Na svůj druhý pokus proměnit ve skutečnost sen všech basketbalistů se bude chystat v Nymburce, týmu českého mistra, kam si ho přivedl kouč Michal Ježdík.
Chánův přestup z druholigového francouzského Beauvais se seběhl během několika dnů. 214 centimetrů vysoký hráč, na něhož musel Nymburk získat práva pro českou ligu od Vyšehradu, mohl zasáhnout už do domácího duelu s Prostějovem minulý čtvrtek, ale trenér nasazení posily odložil zřejmě až na středeční utkání na Trize Brno.
"Z Francie jsem se chtěl domů původně vypravit jen na Vánoce. Netušil jsem, že tu zůstanu," přiznal Chán své překvapení. Přesněji řečeno, částečné překvapní. "O případném přestupu jsme s trenérem mluvili už od konce října. Zná mě dobře, už z dob mého působení v mládežnických reprezentacích. Ví proto dobře, čeho jsem schopen."
Chán změnu potřeboval. Ve druhé francouzské lize mu příliš nevyhovovala převážně běhavá a skákavá atletická hra. Proti většinou dvoumetrovým podkošovým hráčům si musel dávat se svými 122 kily dost velký pozor na útočné fauly.
"Problém byl už dostat na mě míč pod koš. Ti kluci jsou tam hodně rychlí, používalo se spousta zdvojování a náš systém ani nebyl založený na hře dovnitř a ven."
Přestože partu v mužstvu považoval za dobrou, špatné výsledky a nesehranost zakrýt nemohla. "Chyběl nám pořádný rozehrávač a celkově jsme neměli tým schopný vyhrávat. Cítili jsme to pořád, už v přípravě jsme z prvních deseti zápasů vyhráli jen dvakrát. Já jsem přitom do té doby nehrál v mužstvu s horší než padesátiprocentní bilancí výher a proher. V Beauvais jsem navíc hrál míň, než bych chtěl, takže odejít pro mě bylo jednoznačným východiskem."
Ve Francii si Chán alespoň vydělal basketbalem své první peníze. Ve 24 letech. "Platově je to tam velmi dobré. I ve druhé lize, která je plně profesionální, se dá vydělat víc než slušně. Pak jsou tam ještě tři další soutěže, kde se platí, i když už samozřejmě ne tak dobře."
Druhou francouzskou ligu vzal poté, co mu v létě skončila Letní liga NBA, kde ho testovali New York Knicks. Mohl ještě riskovat, zda by nevyšel pokus porvat se o jedno z posledních volných míst na soupisce v říjnovém kempu některého z týmů NBA, kdy už ladí formu na zahájení soutěže celé mužstvo pohromadě. Jenže to by byla příliš vysoká sázka. "Na konci srpna po Letní lize jsem neměl vůbec nic jistého a byl jsem bez peněz. Takže když mi zavolal agent, že hned teď můžu podepsat v Beauvais, vzal jsem to. Byli první, kdo se mi ozval."
Nové angažmá v Nymburce bere jako výhru. "Jsou tu Jirkové Zídek a Trnka a budu tak moct trénovat s nejlepšími pivoty v republice. Je tu super prostředí pro to, abych se zlepšoval a nabral ještě pár kil váhy," pochvaluje si Chán. Dopředu nechtěl odhalit, s jak rozsáhlým herním využitím u něj počítá kouč Ježdík.
Z uniformy do víru zábavy
Než mohl Aleš Chán nakouknout pod zářící šapitó cirkusu NBA, musel začít od pověstné píky. Aby ho vůbec přijala nějaká univerzita (k přijetí je povinné složit na určitý počet bodů SAT test z angličtiny, rozdělený na jazykovou a matematickou část), byl nucen se nejdřív naučit anglicky. Na radu svého mentora Lenny van Emana, kouče, který si ho před tím všiml už v Čechách, odešel po skončení střední školy na Fork Union Military Academy ve Virginii. Odkroutil si tu rok se studenty posledního ročníku.
Odkroutil doslova. Fork Union je totiž vojenská střední škola. "Nosili jsme uniformy a každé ráno vstávali v půl šesté. Něco jsem se tam namašíroval a neminuli mě ani přehlídky. Jednou jsme museli stát i tři hodiny v pozoru s puškou před sebou a čekat na nějakou delegaci. Jako sportovec jsem se ale všech akcí běžných studentů neúčastnil. Celkově mi ten rok jako bordeláři pomohl. Naučili mě, jak si složit trička, vyprat, vyžehlit. Docela mě srovnali a pak už jsem i sám ve svém volnu chodil trénovat."
Fork Union si udržuje pověst jedné z nejlepších středních škol na východním pobřeží, co se basketbalové přípravy týká. Její tým se pravidelně utkává s nejkvalitnějšími celky východu Spojených států. Chána vedl výborný kouč Fletcher Arritt a svěřoval mu v průměru 25 minut, jež mladý pivot úročil v solidních 11 bodů. "Přibral jsem tam na váze a basketbalově tohle období pro mě bylo určitě přínosem."
Při přechodu na jinou herní školu si všímal větší síly, rychlosti a atletičnosti hráčů. "V Evropě se hraje zase chytřeji. Hráči si víc přihrávají a snaží se najít volného chlapa. V Americe se snaží najít toho nejlepšího a ten s tím už něco udělá, i když má na sobě tři lidi. Ti nejlepší jsou prostě tak dobří, že i přes ztrojování jsou schopní dát v dobrém zápase padesát nebo šedesát bodů. Náš nejlepší střelec byl rozehrávač, co sypal průměrně 35 bodů. Talent od přírody, pak odešel do elitní první divize univerzitní NCAA."
Na středoškolské zápasy chodívá běžně až dva a půl tisíce lidí, pro Evropu královská návštěva v profesionálních soutěžích dospělých. "Haly bývaly našlapané. Lidi chtějí vidět ty nejlepší, jak zarážejí a dominují nad ostatními. Za všechny hovoří popularita LeBrona Jamese, nejlepšího hráče na středních školách za posledních deset let."
Do univerzitního světa Chánovi pomohl znovu Lenny van Eman. Jako asistent na West Virginia University pomohl české naději do týmu z velmi kvalitní konference Big East v Divizi I NCAA. Tam po "nultém" přípravném ročníku Chán odehrál téměř tři sezony.
O univerzitním světě neměl kromě pár informací od Jiřího Zídka velké znalosti. Netušil, kam to může dotáhnout. Doufal jen, že bude hrát a chtěl zažít pro Evropana neuvěřitelné basketbalové prostředí. "A pro rodiče bylo hlavní, abych se dopracoval k diplomu. To jsem nakonec splnil, stal jsem se bakalářem v oboru marketing."
Přestup ze středoškolské na špičkovou univerzitní úroveň znamenal další velký skok. "Na střední škole jsou v týmu dvě tři hvězdy a ostatní jsou tam od toho, aby jim nahrávali a dohrávali obranu. Na univerzitě je ale mužstvo složené ze samých středoškolských hvězd, zvyklých hrát čtyřicítky. Pak je na trenérovi, aby je dal dohromady."
V konferenci Big East, jako ostatně i jinde na východě Států, se vyznává dost tvrdá a atletická hra. Jediný cizinec v týmu se do ní příliš nepodíval. Kouč Cattlet mu vyměřoval většinou krátké úseky. První rok Chán zasáhl do šesti, druhý do 23 a třetí do 20 zápasů s průměry 1,2, 1,1 a 1,6 bodu. "Hrával jsem pět minut, ale někdy i pětadvacet. Větší prostor jsem dostával, když jsme hráli zónu, kde mě trenér stavěl doprostřed."
Jak si vysvětloval, že hrál málo? "Věděl jsem, že ostatní kluci nebyli lepší, ale já se nezadaptoval na prostředí – chybělo mi sebevědomí. A jak jsem pořád nehrál, přestal jsem dělat na hřišti to, co bych měl, a zapomněl i na věci, co jsem uměl ještě z Čech. Místo toho jsem se snažil zalíbit trenérovi, předělával svou hru a přestal být sám sebou, což byla chyba."
Na přelomu prvního a druhého roku podlehl i nástrahám a lákadlům dosud nepoznaného světa. "West Virginia je známá mnoha kluby a bary. Je tam spousta zábavy a já jsem s klukama hodně chodil ven a dělal blbiny. Pak jsem ale viděl, že to má špatný vliv na moje sportovní výkony a přestal jsem s tím."
Ač se vždycky snaží hledat chybu nejdřív sám u sebe a nechce utíkat z boje, po třech letech basketbalového živoření už byl nešťastný a myslel na konec americké mise. "Spousta lidí mi za ty roky volalo, abych odešel jinam. Rodina už mi dokonce říkala, že pokud dokončím studium, bylo by možná lepší sehnat si normální práci. Jenže já basket miluju a nechtěl jsem s ním přestat. Navíc trenér mě přesvědčoval, abych zůstal, že můj čas ještě přijde." Ten čas však na West Virginia nepřišel.
Spasitel ze Seton Hillu
V kritické chvíli, z kraje roku 2003, znovu zaúřadoval Lenny van Eman, který v tu dobu už na Virginii nebyl. Chána nasměroval k trenéru Tony Moroccovi ze Seton Hillu, malé škole s šestnácti stovkami studentů z druhé divize NAIA, což je další univerzitní soutěž. Přestup v rámci NCAA by nic neřešil, protože podle jejích regulí nesmí hráč v takovém případě sezonu hrát soutěžní zápasy. V NAIA, odkud se do NBA vyšvihl například fenomenální doskakovač Dennis Rodman, Chán nastupovat mohl. Chybí jí sice podobné finanční možnosti jako v NCAA a podle mnohých i prestiž, nicméně i tady se najdou velmi kvalitní týmy.
A také trenéři. "Nejde ani říct, co pro mě pan Morocco udělal. Naučil mě všechno, co teď umím," vzpomíná Aleš Chán na kouče, který před ním na jiné univerzitě vedl i dalšího Čecha Marka Kosoviče. "Vrátil mi sebevědomí. Věřil, že mám na to, abych se prosadil. Jako hráče mě kompletně předělal a vrátil mě k tomu, co jsem zvládal dřív. Při hře mi dal do ruky balon a na hřišti nechal volnost, abych se cítil dobře. Třeba na Virginii jsem nikdy nestřílel dál než tři čtyři metry od koše, tady jsem mohl skoro odkudkoli, pokud jsem byl volný. Trenér mě nechal hrát i čelem ke koši, mohl jsem rozdávat přihrávky nabíhajícím spoluhráčům. Srovnal mi techniku nohou, abych dokázal v obraně líp blokovat. Řešil jakýkoliv můj problém a věnoval se mi klidně tři čtyři hodiny denně. Na Virginii se o hráče mimo trénink nestaral nikdo."
Chán navíc výrazně přibral, z necelých 110 na bezmála 130. A dál piloval svou oblíbenou střelu přes hlavu, kterou odkoukal od obou Zídků, a byl nucen ji používat už na Virginii proti fyzicky nadupaným soupeřům. Moroccovi v jeho prvním roce na Seton Hillu pomohl bojovat o konferenční titul. Sám vedl po 25 zápasech mužstvo v bodech (17), doskocích (10,4) a blocích (4). Na konci sezony byl nominován i do konferenčního All-Star.
Kouč protřelý profesionálními soutěžemi i kvalitními školami z první divize NCAA však svou pomoc neomezil jen na trenérské vedení mladého Čecha, ale využil také svých kontaktů a zavolal pár skautům týmů z NBA, aby si jeho svěřence přijeli omrknout. "Řekl jim: Mám tu kluka přes sedm stop, umí se hýbat a možná by se vám líbil. Některé týmy pak už kvůli mé výšce poslaly nejdřív své regionální skauty. Pak už jezdili i důležitější skauti a začaly chodit pozvánky na individuální testy. Z ničeho nic tu byla šance přiblížit se k NBA a to byl pro mě šok."
S Birdem, Westem i Thomasem
Jedna z klíčových pozvánek Chána poslala i do Chicaga, na jeden ze tří předdraftových kempů. Ten je velmi prestižní a každý rok se na něm manažerům z NBA ukazuje výběr z toho nejlepšího, co je danou sezonu mezi hráči opouštějícími univerzity k mání. Nadržení mladíci ve cvičných zápasech bojují jako o život.
"Byla to vůbec nejfyzičtější hra, co jsem kdy zažil - fauly se skoro nepískaly. Všemu dominovali rozehrávači, v útoku se hrály maximálně tři věci. A každému hlavně řekli: Ukaž se. Padaly tam lokty i pěsti, mě jednou někdo praštil tak, že mi málem zlomil nos. Ale vedl jsem si slušně. Na konci jsem mluvil i s generálními manažery Indiany a LA Lakers Larry Birdem a Jerry Westem a měl jsem vesměs kladné ohlasy. Byly možnosti jít i dál, já jsem si ale nakonec zvolil pro Letní ligu New York."
V červnu před draftem se o něm v novinách psalo v souvislosti s šancí na pozici ve druhém kole. Od agenta věděl, že tři až čtyři týmy měly v rámci určité varianty vývoje několikahodinové draftové show jeho jméno připravené k zabrání. Druhé kolo mu nakonec uniklo, přesto šance ještě žila. Chán celé léto v hektickém tempu křižoval Ameriku a na testech v různých týmech pokoušel štěstí dál.
"Mohl jsem se ukázat proti těm nejlepším kandidátům NBA z dané sezony, získal jsem hodně kamarádů a docela se mi dařilo. Předvedl jsem se ve Washingtonu, Phoenixu, Miami, New Yorku a Memphisu, dvakrát jsem měl privátní test jen se skauty. Většinou to vypadalo tak, že na hřiště přivedli ještě jednoho pivota, přidali nám rozehrávače a hráli jsme dva na dva. Jindy to zase byli dva a dva pivoti. Celkově se mohlo v rámci testů jednoho klubu prostřídat kolem dvaceti hráčů. Soutěžili jsme i v atletice a hlavně ve fyzických testech. Nechali nás třeba běhat lajny třicet minut v kuse a koukali jen na to, kdo kdy odpadne. Docela maso."
Nejlíp prý Chánovi vyšly testy v Miami, Phoenixu a New Yorku. "Jenže když Miami získalo Shaqa O´Neala, úplně přestavělo tým a já vypadl ze hry. Zato Phoenix a New York mě chtěly na Letní ligu."
V ní si kluby ověřují schopnosti v předchozí sezoně málo hrajících borců nebo um nových talentů. Chán se o svou šanci bil v týmu New Yorku. Zatím marně. "Když jsem ale z New Yorku odcházel, mluvil jsem s generálním manažerem Isiahem Thomasem a ten mě chtěl na Letní ligu i pro letošní rok. O totéž má zájem Phoenix, povzbuzení do další práce jsem registroval i od dalších týmů. Uvidím, co se ještě stane."
Chán už teď dobře ví, že v konkurenci podobně stavěných typů hráčů ho handicapovaly především slabší silové parametry. Když je vylepší, jeho akcie stoupnou. V nejlepší lize světa v posledních letech evropští dlouháni těžce bodují - jen namátkou Gasol, Nesterovič, Ilgauskas nebo Nowitzki - a o příležitost být dalším v řadě stojí za to bojovat.
Už loňská zkušenost byla pro Aleše Chána, jak sám přiznal, pohádková. "Občas se mi z toho motala hlava. Připadal jsem si jako při návštěvě zámku. O něčem takovém jsem snil…"
