V osmatřiceti se dál honí za velkými medailemi a za prvním veslařským zlatem.
Kdy jste byl naposled na vodě "neveslařsky"?
Nedávno. Když jsem měl volno, byl jsem na kánoi se synem Vašíkem. Na klasické, turistické. Byli jsme u Jindřichova Hradce na Ratmírovském rybníku.
Takže syna také již školíte na vodu?
Vůbec. Jeli jsme za známými na chatu na kafe. Byli jsme se jen projet. Jedna cesta nám zabrala deset dvanáct minut, je to kousíček. Ani ne kilometr.
Když jste pořád u vody, co takhle dovolená u moře?
(Ano, bez tatínka, říká s úsměškem Chalupova manželka Alice.) Týden před koncem školního roku jeli Alice s Vašíkem do Itálie. Já jsem jel na závody do Mnichova a do Luzernu. Dovolená u moře byla naposled před deseti lety, když byly Vašíkovi dva roky.
Je to pro vás vůbec lákavá vidina?
Jel bych hrozně rád. Baví mě válet se na sluníčku a písku. Klidně bych to vydržel třeba čtrnáct dnů.
A chce se vám jít si tady v Račicích lehnout na břeh nebo zaplavat si do kanálu, na kterém toho v tréninku tolik oddřete?
Rád se koupu a ležím na sluníčku. Ale většinou je člověk po tréninku unavený, zaleze do stínu, do postele. Ovšem když je odpoledne volno a je hezky, tak se na deku rád natáhnu.
Jaký jste plavec? Olympijský vítěz, vodní slalomář Lukáš Pollert, kdysi říkal, že ani skoro plavat neumí.
Já ano. Kdysi dávno bylo plavání v bazénu součástí tréninku. Mezi superrychlé plavce jsem nepatřil. Ovšem vody se nebojím.
Takže jste vodní živel?
Jo. Jak jsme byli s Vašíkem na chatě, první dva dny bylo strašný vedro. Ve vodě jsme byli dohromady několik hodin.
Když jsme zmínili moře: co potápění nebo jiné vodní sporty?
Na poslední dovolené s námi byli kamarádi - potápěči. Párkrát mě vzali s sebou. Byl to úžasný zážitek, potopit se, dýchat pod vodou, být deset metrů pod hladinou, plavat tam půl hodiny bez vynoření a něco vidět. I když to bylo v Chorvatsku a byla tam jen sem tam nějaká mušlička. Než jsem začal pořádně veslovat, docela slušně jsem surfoval na windsurfu. Od tý doby jsem se k tomu pořádně nedostal. Asi až před dvěma lety jsme byli s Iztokem Čopem (slavným slovinským veslařem -pozn. red.) v Chorvatsku na závodech a půjčili si od dalších veslařů surfy a šli na moře. Byly vlny, pořád jsem byl ve vodě. Plachty a prkna se hrozně změnily. Člověka sotva unesou a jsou vratší. Moc jsem si nezajezdil. Ale láká mě to pořád. Tak třeba až bude čas.
Pocházíte z jižních Čech. Co vy a rybaření?
Už dva roky jsem u vody neseděl. Chodil jsem tady na kanále v Račicích. Ale tím, že jezdím trénovat do Prahy, tu skoro nejsem.
Máte také nějaký památný úlovek?
Ne. Největší kapři, co jsem chytil, měli padesát šedesát centimetrů. Spíš jsem byl rád, že chvilku sedím v klidu u vody. A když jsem rybu chytil, užíval jsem si, že ji můžu vytáhnout.
Takže vás při rybaření bavil spíš ten souboj jeden na jednoho?
Bylo zvláštní čekat, až ryba zabere. Čekat, co je to za rybu. A ona kolikrát byla obrovský bojovník. Vypadalo to, že to bude sedmdesáticentimetrový kapr, a on měl čtyřicet centimetrů. Mýmučitelem je Luboš Podstupka, slovenský skifař lehkých vah. Ten mě učil spíš sportovní rybaření. Na jemnej vercajk. To se pak s rybou musí opravdu opatrně, musí se s ní bojovat třeba půl hodiny. Není to žádná řezničina, ryba má šanci. Ale je fakt, že většinou jsme ji snědli. Ale moc jsem jich nechytil.
V létě míváte volno jen na pár dnů, na dovolenou jela rodina bez vás. Že jste si se synem vyjel na lodi, to je asi vzácná příležitost. Schvaluje vám žena, že pořád veslujete?
Ještě ano. V Dukle jsem podepisoval smlouvu na další dva roky. Ale to byli s Vašíkem zrovna na dovolený, takže jsme se o tom ani nemohli poradit. (Manželka: Akorát mi to sdělil esemeskou.)
Říkáte, že máte smlouvu do roku 2008. To znamená do olympiády v Pekingu. Takže pojedete na své šesté hry?
Samozřejmě, že mě můžou kdykoli vyhodit. Já taky můžu kdykoli odejít. Ale víceméně celá naše skupina dostala šanci.
PĚT OTÁZEK PRO...
1. Co mě na něm upoutá na první pohled 2. Jaké vlastnosti si u něj nejvíce vážím 3. Kdy jsme se naposledy spolu zasmáli 4. Jakou věc by měl na sobě změnit 5. V čem se zásadně neshodneme |
Takže na olympiádě nepojedete jen ukázkově na dračí lodi, jak jste plánoval? Nebo chcete zvládnout obojí?
Říkal jsem, že jestli pojedu na dračí lodi, tak jen na ní, že už veslovat nebudu. Myslím, že by se dalo zvládnout obojí, ale zatím nám to jako posádce a skupině trenéra Sergeje Kruťjakova funguje. A já funguju taky, zdravotně i výkonnostně. Samozřejmě, za rok se to může změnit. Ale zatím to vypadá, že by to mohlo vydržet. Trenér počítá, že skupinu do olympiády neopustím. Alice to taky nějak překousla. (manželka se mračí)
Zastavme se na chvilku u dračích lodí. Velkou čínskou loď pohání dvacet lidí a bubeník. Pádluje se, nikoli vesluje. Vypadá to, že se můžete ulít, když vám dojdou síly.
Když jedou neprofesionálové, tak tím, že těch dvacet lidí nezabírá stejně, se to dá zvládnout lehce. Ale jednu sezonu jsem se připravoval s profesionálními kanoisty. A to je dřina. Je to stejné jako veslování. Trať je kratší, ale zase je těžké stíhat frekvenci záběrů. Po dvoustovce nebo pětistovce, o kterých jsem si myslel, že to bude brnkačka, jsem toho měl plný zuby. Dvoustovka je jako sprint, na jeden dva nádechy.
S profesionály jste získal na šampionátu v Šanghaji své první zlato z mistrovství světa, že? Jak jste ho oslavil?
V Šanghaji jsme přímo před hotelem měli malou hospůdku.
Triumfovat sám na skifu třeba ve Světovém poháru a na dračí lodi s dvaceti lidmi, to musí být asi jiná oslava.
Na skifu je všechno jiné. Člověk vyhraje, dojede do cíle, chvilku má radost a najednou to opadne. Přistane, všichni mu gratulují, plácají ho po zádech. Pak musí rozebrat loď a na to už je zase sám. A najednou zjistí, že si to vůbec neužil.
A na větší lodi, třeba v párové čtyřce?
V posádce jsme pořád pohromadě. Vyndáme loď z vody, rozebíráme ji, můžeme to v klidu probrat, zase to prožít. Jasně, ani na skifu jsem nebyl sám, měl jsem trenéra. Ale je to trochu něco jiného.
Skoro ve 40 letech jste se musel změnit ze samotáře v člena party. Co na tom bylo nejtěžší?
Nic. Přišlo to rychle samo. V partě jsem vlastně začínal. Do roku 1991 nebo 1992 jsme přes zimu trénovali pohromadě na Dukle a sem do Račic jsme jezdívali na soustředění. Pak najednou jsem se od toho všeho oddělil a lidem se odcizil. Chyběl spojovací článek. Ale během pár týdnů jsem do toho zase spadnul.
Jako skifař jste říkal, že nemusíte mít pocit zodpovědnosti kvůli ostatním. Už vás to přešlo?
V poslední době tenhle pocit vůbec nemám. Asi je to tím, že parta kluků, se kterými jezdím, je fajn. Všichni táhnou za jeden provaz. Na všem se dohodneme, není konflikt, problém. Když někdo udělá chybu, tak je to chyba všech. Připadám si jako na tom skifu. Jedeme jako jeden.
Vaši parťáci jsou téměř o generaci mladší. Omládl jste s nimi?
Určitě. Aspoň o deset let.
Jak se to projevuje?
Možná tím, že člověk přemýšlí trochu jinak. Přece jen ti kluci řeší problémy, které já mám už dávno vyřešený.
Takže se teď díváte třeba víc po ženách?
Tak to asi ne. Ale v každý partě chlapů se rozebírají věci, kterých si člověk většinou sám ani nevšimne.
Letos je parné léto a lidi vám možná závidí, že jste u vody. Jaké to má výhody a nevýhody?
Na vodě je to stejné jako sedět v autobuse za sklem, když na řidiče pálí sluníčko a nemá klimatizaci. I když fouká vítr a pode mnou je voda, prakticky se jí nedotknu. Samozřejmě, trénink trvá hodinu a půl, kdežto šofér tam sedí celý den. Zase nemusí podávat takové výkony jako já během tréninku. Nedá se to úplně srovnávat. Ale jsem rád, že nejsem někde zavřený.
A nevýhody?
Stane se, že je léto studené, fouká vítr, prší, je zima a já musím na vodu. Pak je v kanceláři líp. Ale já jsem radši venku. Je to kontakt s přírodou.
Smlouvu jste prodloužil o dva roky. Ale jednou vaše veslařská kariéra skončí. Co pak?
Nemám to vyřešený. Vždycky říkám, že až to přijde, tak se něco naskytne. Člověk bude muset přehodit na jinou kolej. Hrozně mě láká vrátit se do Jindřichova Hradce. Jenže tím, že tam dlouho nežiju a kromě veslování nemám v ničem praxi a zkušenosti, bude to asi těžký. Ale třeba se něco naskytne.
Umíte si představit, že byste chodil na osm hodin do práce?
I když máme trénink od deseti v Praze, tak pro mě začíná v osm tady, když sednu do auta, na motorku nebo do vlaku. Trénink skončí v šest, a než se dostanu domů, je osm. Takže možná budu mít mnohem víc času. Ale tohle je svobodnější povolání.
Vaše jméno je synonymem českého veslování. Poznávají vás lidé?
Před hrami v Sydney jsem odjel na předolympijskou regatu. S kamarádem, masérem Pepou Šulcem jsme pak cestovali po Austrálii a hledali vhodné místo pro trénink. Jednou jsme potřebovali benzin a pak jsme šíleně zabloudili. Bylo tam městečko a někde hodně stranou obyčejná benzinka. Nabíral jsem benzin a čerpadlář se ptal, odkud jsem, protože slyšel, že mluvím blbě anglicky. Tak říkám, že z Česka. A on na to: tak to jste Chalupa. Vyvalil jsem oči. Poslouchal rádio a slyšel, jak jsem vyhrál tu předolympijskou regatu.
A tady, třeba ve vlaku cestou do Prahy vás lidé poznávají?
Asi ano, ale na ulicích mě nezastavují. Spíš se mi kolikrát stane, že něco vyřizuju nebo jsem v obchodě a lidi mě poznají. To mě zarazí. Ale je to příjemný.
Mohlo by vám to v budoucnosti pomoct?
Jedině, že bych se propůjčil k tomu, že bych jako Chalupa zaštítil nějakou značku. Jenže to asi ne. I když by to bylo fajn. Spíš si myslím, že když mě zaměstnají někde mimo veslování, budou chtít, abych něco uměl.
PRVNÍ DÍL SERIÁLU: František Kaberle si splnil velký sen
 VESLAŘ, KTERÝ VÍTĚZÍ. Chalupa je díky úspěchům synonymem českého veslařství. |
