Carlos Reutemann se narodil 12.dubna 1942 v argentinském Santa Fé. Za své německy znějící jméno vděčí svému dědečkovi Reuttimannovi, který roku 1859 do Argentiny emigroval ze Švýcarska. Carlos ale mimo Španělštiny dlouho jiný jazyk neovládal.
Během své kariéry si vysloužil několik přezdívek. Tu první, "El Lole" (zkomolenina "prasátka"), dostal ještě v rodné Argentině a vztahovala se na fakt, že jako dítě často musel na rodinné farmě krmit vepře. Pro fandy v Argentině ale Reutemann zůstal "Lolem" napořád. Svou druhou přezdívku, na kterou dokázal reagovat i dost nevlídně, dostal od Jochena Rindta: "Indián".
Rakušan jej tak označil v roce 1970, když se mladý Reutemann svým dravým stylem snažil vtrhnout mezi elitu evropské F2. V Hockenheimu jednou v prvním kole při vjezdu do motodromu nesprávně odhadl přilnavost svých pneumatik a teplotu brzd a postaral se tak o hromadnou havárii, která postihla i nejednu tehdejší hvězdu Grand Prix. Rindtův komentář: "Ten Indián by se měl vrátit zpět do pralesa, ze kterého přišel." Carlose pak po léta pronásledoval. V dobách, kdy s Carlosem Pacem tvořil tým Brabham, mu britský tisk pak přezdíval "Big Carlos", to už Reutemann jistě přijmul raději. Jak se ale dostal "Indián" mezi světovou elitu?
Vyvolen svazem ACA
S automobilovým sportem se vlastně setkal jen náhodou a to tím, že se jeden z tehdy velmi populárních závodů do vrchu konal jen nedaleko jeho rodné farmy. Carlosovi již bylo 21 let, když začal sám závodit. Nejdříve si vyzkoušel všechny typy argentinských závodů cestovních vozů (kde po šest let pilně sbíral různé národní tituly) na voze fiat a později i v monopostu de tomaso.
Když se mu roku 1968 v rámci tradiční "Temporady F2" dařilo držet krok i s předními evropskými esy, nabídl mu ACA (Autimovil Clob Argentino) sezonu v ME formule 2. Nabídku jezdit v národním týmu ale Carlos přijal teprve pro rok 1970, když se mu zdálo financování tohoto projektu dostatečné. Do Anglie přišel již jako otec mladé rodiny a s ženou Mimichou a dcerkou Corou.
Účební rok 1970 probíhal pro argentinský národní tým, podporovaný státní olejářskou firmou YPF, vesměs katastrofálně. Mechanici byli stejně tak nezkušení, jako Carlos. Reutemann k tomu sotva rozuměl anglicky a ostatní piloti jej proto ignorovali. Rychle se ale učil a v sezoně 1972 ukázal, co dovede, když skončil v celkovém hodnocení ME druhý za Ronnie Petersonem. Jeho sponsoři, YPF a svaz argentinského masného průmyslu mu poté poskytli i dostatek financí pro vstup do formule 1.
V královské disciplině debutoval již koncem roku 1971. Startoval v nemistrovské Grand Prix Argentiny na pronajmutém McLarenu (od Jo Bonniera) a dojel jako třetí. V říjnu pak poprvé usedl do továrního Brabhamu, na kterém startoval v Rothmans Victory Race v Brands Hatch.
Argentina má nového Fangia
Novopečený majitel týmu Brabham, Bernie Ecclestone, mohl vedle své stárnoucí hvězdy Grahama Hilla dobře potřebovat pilota s talentem a penězi navrch. Carlosovo angažmá v mistrovství světa F1 s týmem Brabham, které mělo trvat téměř šest let, začalo absolutní senzací: Při svém debutu s typem BT34-Ford zajel v Buenos Aires nejrychlejší čas v tréninku a startoval tak z pole-position. I když závod dokončil jen jako 7. a i zbytek sezóny nepřinesl mnoho úspěchů, je Lole argentinským publikem oslavován jako nový Fangio. V roce 1972 skončil Reutemann s jedním čtvrtým místem celkově jako 16.
Sezona 1973 byla lehkým zlepšením. Ve Francii a v USA dojel třetí a v MS skončil jeho Brabham BT42 celkově sedmý. (Tento vůz mohli fandové v Čechách roku 1999 vidět při TGP v Mostě). I mimo formule 1 má Carlos co dělat. Jako ferrariho tovární pilot absolvuje MS prototypů včetně klasických 24h v LeMans.
I když byl MRD-Brabham příští rok bez sponzorů, držel Ecclestone Carlose ve sněhobílém BT44, jako svého pilota číslo 1. A vyplatilo se. "Lole" v Kyalami vyhrál svou první GP a přidal k ní ještě další prvenství v Zeltwegu a Watkins Glen. Celkově byl šestý a definitvně se stal jednou z hvězd světového motorsportu.
Nejintenzívnější zážitek roku 1974 byla pro Reutemanna jeho domácí GP. Ještě kolo před koncem vedl s dvaceti vteřinovým náskokem na Hulma, když se mu uvolnil sací koš nad motorem, utrhl kabely svíček a Carlos vše ztratil. "Jednoho dne si možná vzpomenu už poze na jediný okamžik z celé mé kariéry. Bude to právě tento závod v Buenos Aires. Vyhrát doma... Už jsem si představoval ten jásot publika. Možná, že již nikdy nebudu mít šanci doma zvítězit," komentoval zdrcený Carlos - a měl pravdu. Na domácí půdě nikdy nevyhrál. Argentina však nalezla svůj nový idol. President Peron od tohoto závodu Carlosovi vyplácel osobní dotaci ve výši 400 liber měsíčně.
Jedna příhoda po vítězství v Rakousku dokumentovala Carlosovi problémy s angličtinou: Rakouský novinář Helmut Zwickl zde v "rozhovoru" s vítězem vynervován nakonec vzdal vylepšování Carlosových výroků a do televize doslova přeložil: "Na začatku jsem jel rychle, potom pomaleji a pak už jsem jen klouzal po oleji."
Jako rok před tím, doplňoval Carlos závody v F1 vytrvalostními podniky. Třikrát seděl v kokpitu Alfy Romeo, která jej ale zklamala natolik, že se rozhodl, koncentrovat se v budoucnu jen na formuli 1. I když si Lole svou výbornou formu udržel i v roce 1975, neměl jeho BT44B na dominující Ferrari Nikiho Laudy. Jedno vítězství (Nürburgring), dvě druhá a tři třetí místa vynesla Carlose za Laudou a Fittipaldiho na třetí místo v MS. Stáj Martini-Brabham byla v hodnocení konstruktérů dokonce druhá.
Z kokpitu do kokpitu
Romance s Brabhamem ale nepěkně skončila v roce 1976. Carlos nechtěl, či nemohl bojovat s podřadným vozem, který mu byl ve formě nespolehlivého a příliš těžkého BT45-Alfa Romeo poskytnut. Měl ale štěstí. Enzo Ferrari si jej po Laudově nehodě na Nürburgringu vybral jako novou týmovou jedničku. Po Zantvoortu opustil Brabham a v Monze již seděl ve ferrari.
Rok 1977 u Scuderie ale nebyl šťastným. Se zotavujícím se Laudou si vůbec nerozuměl (Lauda: "Mít Reutemanna za týmového kolegu není únosné. Ani vteřinu.") a i když zvítězil v Interlagosu a začátkem roku i vedl v celkovém hodnocení, byl to nakonec Rakušan, který "vstal z mrtvých" a prosadil se. Zatímco byl Lole v MS jen čtvrtý, stal se Niki podruhé mistrem světa.
Po Laudově odchodu šel Carlos do sezony 1978 jako Ferrariho primus. Měl ale dva problémy, které mu opět překážely na cestě k titulu: Nevyzrálé obutí Michelin a revoluční vozy Lotus 79 v rukou Andrettiho a Petersona. Reutemann sice zvítězil v Brazílii, Anglii a v obou US-GP, nakonec byl ale pouze nejlepším ne-Lotusem. Jen mistr světa Andretti toho roku vyhrál častěji, než Carlos.
Že Carlos uměl s některýmy kolegy vyjít, popisuje Joan Villeneuve: "Vyprávěli nám o něm a byli jsme připraveni na nejhorší. Ale vše bylo v pořádku. Carlos byl poměrně veliký a pamatuji si, jak vždycky přišel ke Gillesovi, poplácal jej po hlavě a řekl: "Tak co piňďo, jak ti to jede?" Oslněn výsledky Lotusu, opustil Reutemann Ferrari a roku 1979 startoval za Brity. Chapmanova nová kreace, Lotus 80, ale nefungoval a Carlos musel celý rok startovat na starém voze. Na nové ligiery, williamse a hlavně ferrari nestačil. Mistrem světa se stal Reutemannův nástupce u ferrari Scheckter.
Pro rok 1980 tedy Lole opět hledal nový tým a nastoupil u Williamse. Ještě během této sezony ale poznal, že tým Williams je postaven jen kolem Alana Jonese. Carlos hrál jen druhé housle. Zvítězil v Monaku a byl třikrát druhý, musel ale opět přihlížet, jak se mistrem světa stal jeho týmový kolega.
Sám proti všem
Začátkem roku 1981 tak v Carlosovi dozrála myšlenka nedržet se dále týmové strategie a bojovat na vlastní pěst i proti Jonesovi. V Riu Reutemann vedl a když mu tým dával znamení, pustit Jonese do čela, ignoroval je a vyhrál. Rozpoutal tím bratrovražedný souboj uvnitř týmu, porovnatelný se situací v letech 1986 a 1987, kdy u Williamse o titul bojovali Piquet a Mansell. Carlos však dobře věděl, že bojuje sám: "Mým největším problémem je, že Patrick Head poslouchá na 99,9 procent jen Alana. Tedy ještě více, než doposud."
Svou akci z deštivé GP Brazílie komentoval Carlos takto: "Alan má jistě všechny důvody být naštvaný. Kdybych jej ale pustil přede mě, mohl bych stejně tak hned zaparkovat a jet domů na mou farmu." Carlos pak vyhrál ještě v Belgii, celou sezonu byl mezi prvními celkového hodnocení, ale konečný výsledek je známý: V Las Vegas měl titul na dosah ruky, ale mistrem se stal Piquet. Již před tímto posledním závodem roku Carlos nevyzařoval přílišné sebevědomí. "Williams nepojede žádnou strategii k mému dobru. Ani taktika se kvůli mě nezmění. Tak, jako po celý rok, pojede na vítězství pro Jonese," odhadl svou situaci Carlos.
V tréninku se mu ještě dařilo a kvalifikoval svůj Williams FW07C-17-Ford na pole-position. Hodiny před závodem strávil o samotě se svou ženou Mimichou. Věděl, že je to jeho největší a poslední šance stát se mistrem světa. Do závodu na parkovišti hotelu Ceasars Pallace odstaroval velmi zdrženlivě a brzy byl za Jonesem, Prostem, Laffitem a Villeneuvem jen pátý. Brzy na to jej předjel i Piquet.
"Začaly mi vyskakovat rychlosti a musel jsem jednou rukou stále držet řadící páku. Čtvrtou rychlost jsem pak ztratil úplně." vysvětloval skleslý Carlos po závodě. Vítěz Jones jej dokonce předjel o kolo. "Z toho jsem měl takovou radost, že mě v ten okamžik i přestalo bolet krční svalstvo," radoval se Australan v cíli. Reutemann dojel jen osmý a Piquet se stal s náskokem pouhého bodu mistrem.
Život jde dál.
Už během celé sezony mnohé nasvědčovalo tomu, že závodníka Reutemanna již dlouho neuvidíme. "Poté, co jsem nenechal v Brazílii Jonese vyhrát, byl Williams velmi naštvaný. Klima v týmu se zhoršilo. Radost mi už dělá jen ježdění samotné." popisoval Lole situaci uprostřed roku 1981. Na otázku, jak hodnotí své šance stát se mistrem světa odpověděl: "Nevím, jestli šanci skutečně mám. Jestli ano, tak to je jistě má poslední. I kdybych vyhrál, život by se nezměnil. Mám i jiné důležité zájmy, jako obchody a politiku."
Carlos sice s Williamsem ještě startoval do roku 1982, po dvou závodech ale 1. dubna oznámil konec své kariéry. Ironií osudu opět bylo, že mistrem světa se nakonec stal Keke Rosberg, který roli jedničky v týmu "zdědil" po Carlosovi. Lole nebyl mimo Argentiny zrovna ten nejoblíbenější pilot F1, ale byl osobností, které dnes v Grand prix marně hledáme.
Snad ještě úspěšnější, než jeho sportovní dráha, byla a je Carlosova kariéra politická. Stal se guvernérem své rodné oblasti Santa Fé a již po léta se jej jeho přátelé snaží přemluvit, aby přímo kandidoval na funkci argentinského presidenta. Teprve uprostřed července 2002 zase jednou musel oficielně prohlásit, že zatím odolal pokušení.
 Začátky s cestovním fiatem v šedesátých letech. |
 To se nelíbilo ani Laudovi, ani Regazzonimu: Carlos první v kokpitu ferrari - září. |
 Slibný start do roku 1977: Carlos vítezí v Interlagos. |
 Jarama 1978: Ve stínu Andrettiho, tak jako po celý rok, |
 Satisfakce v Brands Hatch, kde Carlos porazil Laudu (zde před Watsonem a Depaillerem). |
 V kokpitu Lotusu 79 |
 Dijon 1979: Reutemann útočí na Rosberga |
 Long Beach 1981: "Letos budu bojovat na vlastní pěst. |
 Rivalové: Reutemann před Jonesem v Zolderu. |
 Titul na dosah ruky: Las Vegas 1981, před Piquetem a Andrettim. |
 Carlos v "národním" Brabhamu F2 v Crystal Pallace roku 1970. Za ním Pescarolo. |
 V Le Mans 1973 jako tovární pilot ferrari |
 Reutemann v Brabhamu BT42 na Nürburgringu |
 Nejsilnější zážitek kariéry: Smutné Buenos Aires 1974. |
 Cesta k prvnímu vítězství: v Kyalami 1974 předjíždí Carlos Laudu. |
 A pak už jsem jen klouzal po oleji..." Carlos před Regazzonim a Fittipaldim v Zeltwegu roku 1974 |
 Takto slavil sponsor Martini Carlosovo třetí místo v Argentině roku 1975. |
 1976: Poslední rok s brabhamem. V Zolderu před Petersonem. |
