"Nebyla to žádná radost, jen utrpení. Ale když se to nakonec zadařilo, tak tam samozřejmě bylo i nadšení," vyprávěl v rozhovoru pro Český rozhlas horolezec z Nového Města na Moravě, který výstup na Lhoce zahájil ve čtvrtek v šest hodin ráno místního času.
Předtím si už pohrával s myšlenkou, že se kvůli nepříznivému počasí k vrcholu nevydá a zahájí sestup ze čtvrtého výškového tábora. "Ale podíval jsem se na hodinky, bylo šest hodin. Nechtělo se mi to po dvou měsících zabalit a třeba za rok, dva nebo tři se sem zase vracet," popisoval své vnitřní dilema Jaroš, který lezl sólovýstupem.
Ve čtvrtém táboře už ale déle čekat nemohl, protože mu docházely zásoby jídla a pití. "Probíral jsem všechny alternativy. Ale třeba na Kančedženze se mi také první pokus nepovedl a druhý den jsem byl úspěšný. Teď jsem si řekl, že to také zkusím a uvidím, kam dojdu," podotkl Jaroš, jehož situaci zkomplikovaly velké přívaly sněhu v závěrečném úseku, kterým horolezci míří na Lhoce.
Když se blížil k vrcholu, vzájemně si vypomohl se skupinou šerpů, kteří doprovázeli jinou skupinu horolezců. "Pomáhal jsem jim fixovat lana a pak jsem se trápil sto metrů za nima. Oni lezli s kyslíkem, jako celá skupina, co byla na hoře se mnou. Bylo to peklo, moc to neubývalo. Počítal jsem pokaždé deset kroků a pak padesát nádechů, abych mohl vůbec udělat další pohyb," říkal Jaroš, jemuž nyní mu schází zlézt Annapurnu a K2, aby zkompletoval "Korunu Himaláje" - všech čtrnáct osmitisícovek.
Na vrcholu hory byl sám, protože skupina horolezců před ním, spoléhající na kyslíkové přístroje, už byla na cestě dolů. Jaroš dobyl vysněnou kótu ve čtyři hodiny odpoledne místního času, pomohlo mu i to, že v závěrečné části výstupu mu přálo počasí. "Vyšlo to skvěle, jsem rád, že jsem to tak trefil. Na vrcholu jsem nafotil Everest, Manaslu a Kančendžengu. Bylo vidět, že dole pod pěti tisíci metry jsou mraky a prší."
Jaroš už zahájil sestup do základního tábora pod Lhoce, v dalších dnech by se měl vrátit do Káthmándú a pak zpět do Česka.
