"Jakmile pár dní neběhám, bývám nervózní a protivná." A večer? Sklenka vína, televize, pokud možno romantický film. "Slaďáky mám ráda," říká Paulů.
Vdávala se už v osmnácti, s manželem však vydržela jen čtyři roky. "Dál to nešlo. Dělala jsem kariéru, vůbec jsem ho nevídala." Ani s přítelem, za nímž se nedávno stěhovala do Olomouce, nezůstala dlouho. Vrátila se do Krkonoš.
Teď žije ve Vrchlabí u bratra, společně se šestiletým kokršpanělem Čakem, na kterého nedá dopustit: „Je strašně věrnej, prostě závislák.“ Vlastní děti nemá.
"Nezbyl na ně čas. Měla jsem komplikovaný život a v padesáti je pozdě. Nelituju. Každý má svoji volbu." Dětí si dosyta užívá na základní škole v Horní Branné, učí tu tělocvik, přírodopis i pěstitelské práce. "Nejsem na ně přísná, spíš hodná. Pětku dám málokdy."
Kdysi platila za rebela. "Byla jsem beran ve znamení Berana. Prostě dvojitý beran," zasměje se. Otevřeně hlásala své názory, když se nosila mlčenlivá poslušnost. Ze střediska ministerstva vnitra, kam funkcionáři nadirigovali kompletní reprezentaci, odešla do VŠ Praha.
"Chtěla jsem být individualistkou," vypráví. Dnes nic mimořádného, v normalizační době přečin. "Proto jsem nepatřila k nejoblíbenějším." Dočasně ji vyřadili i z reprezentace. V letech končících čtyřkou slavila největší úspěchy. Nejprve jako mladice, pak coby lyžařská veteránka.
Mezitím? Hledala se. Na senzační světové stříbro z Falunu 1974 vzpomíná nejvíc. "To bylo slávy a euforie." O deset let později přivezla stejnou medaili z olympijského Sarajeva za štafetu. "Květo, běééž," křičela s ostatními na finišmanku Jeriovou.
Tehdy také byla čtvrtá na dvacetikilometrové trati a nevděčné "brambory" oplakala. "Slzy? U mě nic neobvyklého. Skoro pokaždé jsem byla se sebou nespokojená," říká.
Chtěla vítězit. Jen vítězit.
Možná by to i dokázala. "Některá direktivní rozhodnutí v Sarajevu Blance uškodila," řekla později Květa Jeriová. Kdyby Paulů nemusela s nedoléčenou chřipkou nastoupit do všech závodů a byla odpočatější...
"Kdyby nemám ráda. Minulostí moc nežiju," odmítá spekulace. Ale životosprávu má stejnou jako dřív. "Je katastrofální. Ve školní kuchyni jsou ze mě nešťastní." Přes den si dá tři kafe a rohlík. Tolik na téma oběd. Přestala jíst maso, odmítá teplá jídla, pije málo. Večeří jen velký salát. "Bílkoviny mi chybí," uznává.
Lyžařskou kariéru završila v roce 1985. Jenže před sedmi lety začala postrádat sport, a tak znovu závodí. Bez lyží, jen po svých. Po čtyřicítce pronikla do české špičky běžců do vrchu, byla nejstarší účastnicí mistrovství Evropy. V padesáti se smířila s veteránskými soutěžemi. "Běhat budu, dokud to jen půjde," slibuje.
Blanka Paulů
ｦ Narozena 31. března 1954.
ｦ Po Neumannové a Jeriové třetí nejslavnější česká běžkyně na lyžích.
ｦ Stříbrná medailistka z olympijské štafety v Sarajevu 1984, čtvrtá na 20 km.
ｦ Na mistrovství světa ve Falunu 1974 stříbrná na 5 km, bronzová ve štafetě.
ｦ Vítězka dvou závodů Světového poháru.
ｦ Vítězka Běchovic 1983, mistryně světa veteránek v běhu do vrchu 2001. Ještě ve 48 letech startovala na ME v běhu do vrchu v hlavní kategorii.
ｦ Vystudovala Pedagogickou fakultu. Šestnáct let učila na sportovní škole v Jilemnici, pak na základní škole v Horní Branné.
ｦ Rozvedená, bezdětná. Žije u bratra ve Vrchlabí. Nejvěrnější přítel: kokršpaněl Čak.
