Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dakar? Ten se musí zažít, to slovy popsat nejde, tvrdí bratři Kiliánové

CHVILKA ODPOČINKU. David Kilián pózuje fotografům před závodní Tatrou na trati letošní Rallye Dakar, v pozadí je jeho bratr René. | foto: Milan Bydžovský

26 2015
Letos začátkem roku absolvovali už svoji šestou Rallye Dakar. Počtvrté plzeňští bratři René a David Kiliánové seděli v kabině závodní tatry, kterou řídil Martin Kolomý. V konečném pořadí jihoamerického dobrodružství skončili sedmí mezi kamiony.

Letos tak plzeňští sourozenci dosáhli na stejný výsledek jako při své závodní premiéře v roce 2012. O rok později byli dokonce pátí, loni po smůlovatých potížích soutěž nedokončili.

„Dakar se musí zažít na vlastní kůži. To nejde popsat,“ shodli se plzeňští bratři hned na úvod rozhovoru pro MF DNES. Nakonec ale o útrapách a radostech nejslavnějšího závodu světa vyprávěli téměř hodinu a nuda to rozhodně nebyla.

Ve stejném složení by se měli vydat na trať i za rok. Jak Martin Kolomý v jednom z rozhovorů po návratu z letošního Dakaru prohlásil: „Kildové, jak je přezdívám, snášejí mojí razantní jízdu. Jsou to stateční kluci a mají na výsledku stejný podíl jako já.“

Reakce z Plzně? „No jo Bruntál. To je drsný kraj a drsní lidé,“ připomněl René Kilián scénku z kultovního seriálu Comeback. Kolomý totiž pochází ze severomoravského města. A podle toho s sebou v autě vozí i talisman – Zubatou žábu. „Letos ji Martin zapomněl, tak za námi dorazila do Chile až s doprovodem,“ líčil, že bez maskota nedají na trati ani ránu.

Žába není jediný maskot v kamionu, David Kilián dostal od svých dětí plyšového krtečka. „Zatímco žába kouká ven, krteček do kabiny. Hlídá nás, abychom nedělali kraviny,“ usmívá se David Kilián. „A pak s sebou vozíme ještě samolepku s fotografií našeho dědečka. Byl to řidič kamionu, slavné tatry 111,“ doplnil bratr René. „Aspoň takhle se podívá do Argentiny a Chile,“ pousmál se David.

A zejména v Argentině jsou účastníci závodu nesmírně populární. Prakticky u každé benzinky čekají fanoušci, kteří chtějí fotku nebo podpis. „Občas nás to i zdržovalo. Museli jsme udělat zlý obličej a jít. Ale nikdy ne na děti, ty se odmítnout nedají,“ říká René.

Jak se vůbec bratři z Plzně a řidič z Bruntálu dají dohromady?
David:
Pracovali jsme v jednom oboru. On byl spolumajitel firmy a jezdil k nám do Plzně pro náhradní díly. Jsme zhruba stejně staří, kamarádíme se i mimo, navštěvujeme se. Jsme zkrátka naladění na stejnou vlnu.
René: A to je důležité, bez toho by to nešlo. Na trati je třeba řešit všechno hned, rychle a s razancí. Jen tak se lze posouvat dál.

 A kam jste se za ty čtyři roky posunuli vy?
D:
Poprvé je člověk vyjukaný, má respekt. Ten sice musí zůstat, ale na druhou stranu se nesmíte bát. Dakar je náročný, nejen fyzicky, ale i psychicky. Málo se vyspíte, navíc jenom ve spacáku, často i venku. Není to příjemná záležitost.
R: Každým dalším ročníkem je ale cítit posun. Třeba i co se týče toho spaní, najdete si svoje místečka. Získáte zkušenosti, ale každý rok vás tam zaskočí něco jiného. Auta se neustále zrychlují, ani konkurence nespí. Vývoj jde kupředu. Pořád musíte být ve střehu, Dakar vám zadarmo nic nedá.

Sami jste zmínili ten spánek, kolik toho vůbec během závodu naspíte?
R:
Není to žádný výlet. Byly ročníky, že to byly třeba jen dvě hodiny denně. Teď už to bývá lepší,někdy i pět.
D: Letos jsme se celkem vyspali. Ale víc než šest hodin to nikdy nebylo. To loni, kdy jsme měli technické problémy, jsme se dva dny prakticky vůbec nevyspali. Z etapy jsme třeba přijeli v pět ráno a v půl sedmé startovali do další.

A co jiné potřeby během závodu, jídlo a pití?
D:
Ráno se nasnídáme a vyrazíme. V bivaku jsou připraveny švédské stoly, ale ne jako znáte z luxusních hotelů.
R: Míchaná vejce, omeleta, nějaký salám, kousek sýra, meloun, jogurt, marmeláda, máslo, houska, kafe.
D: Druhé jídlo bývá až po dojezdu. Většinou bývá steak, jednou byly i hranolky. Za jízdy v autě máme jen vodu a různé potravinové doplňky. Od pořadatele dostanete balíček na cestu, ale ten kolikrát ani s sebou nevezeme.
R: No a na záchod… To se chodí, než vyrazíte na trať. (úsměv) Musíte to ze sebe dostat, i když se vám zrovna nechce.
D: V závodě se nezastavuje.

Může se stát, že vám dojde palivo?
D:
Většinou s sebou vozíme rezervu, tak 100 litrů.
R: A občas se stane, že dojedeme do cíle a v nádrži je jen 50 nebo 70 litrů. Což by na silnici vystačilo asi na 200 kilometrů, ale v terénu jen tak na padesát. Na měřeném úseku je spotřeba kolem 150 litrů.

Podle vyprávění řady pamětníků není Dakar vůbec žádný med. Co vás vůbec lákalo?
R:
No pro slečinky to není. (úsměv)
D: Už jako malí kluci jsme to sledovali v televizi, četli jsme o Dakaru knížky. Jezdily tam české posádky s tatrama a liazkama. Dostat se na takovou akci, byl náš dětský sen. A povedlo se ho splnit.

Měli jste předtím nějakou podobnou zkušenost?
D:
Absolvovali jsme výpravy terénními auty do hor. Oba nějakým způsobem působíme v českém mistráku rallye.
R: Jenže zatímco na klasické rallye se jezdí erzety do 15 km, na Dakaru najedeme za den 300 kilometrů. Na opravě auta často pracujeme celou noc. Jiné to je i v tom, že úplně přesně nevíme, kde se budeme pohybovat. Víme, že etapa vede z města A do města B, ale povrch a charakter tratě poznáváme až cestou. Nebyli jsme úplně nedotčení, ale Dakar jsme předtím znali jen teoreticky.

Kamion řídí výhradně Martin Kolomý?
D:
Letos nebyl ani jeden případ, kdy bychom se museli na trati vystřídat. Martin daleko lépe rozpozná i sebemenší závadu. Je to excelentní řidič. Jen na přejezdu si občas na chvilku dáchne v kabině.
R: Každý z nás musí mít řidičák na kamion a je dobré to umět. Brácha se už dostal do situace, kdy zůstal v poušti s kamionem sám. A to ho ještě musel opravit. Ale nikdy se neměníme na trati, kde jde o čas. Přeci jen on zná ten kamion dokonale.

A jak máte rozdělené role vy?
D:
Brácha je navigátor. Já funguju jako druhý řidič, i když se na etapách nestřídáme. Jinak se starám o systémy auta, teplotu, atd. Počítal jsem, že sleduju asi 35 věcí, různých ovládátek, displejů. A hlavně při etapách v dunách musíme často měnit tlak v pneumatikách.
R: Jsme v poušti, vítr honí písek sem a tam. Je velice jemný, je to něco jako když rozděláte pytel s vápnem. Bývá to hluboké. Osobní auto zapadne často tak, že mu nejdou otevřít dveře. My máme normálně tlak v pneumatikách 3,5 až 4 atmosféry. A do písku ho potřebujeme dostat jen na půl atmosféry, pneumatika pak udělá bačkoru a snáz to vyjedete. A brácha musí vyčíhnout ten správný okamžik. Ve chvíli, kdy ho upozorní řidič, už může být pozdě.

Stalo se vám, že jste někdy zabloudili?
R:
Zvlášť letos to bylo navigačně těžké. Byl tam jeden den, kdy byl problém najít cestu. Pro naši potěchu tam ale bloudili téměř všichni.
D: Věděli jsme, kam máme jet, ale přes velké duny se tam nešlo dostat. Letos to pořadatelé vůbec hodně zamotali. Čtyři etapy se v podstatě překrývaly, byla tam spousta starých vyjetých kolejí.
R: To byl možná jeden z momentů, který nás stál lepší umístění.

Jste s konečným sedmým místem spokojení?
R:
Chtěli jsme být pátí nebo lepší, ale podmínky a konkurence asi nedovolovaly, abychom skončili lépe.
D: Na Dakar se připravit nedá. Pokaždé vás tam potkají situace, které nelze nikde nasimulovat. Ani když jedete to Tunisu, kam se snažíme každý rok vyrazit. Nejsou tam takové teploty ani duny jako v Atacamě.

Takže?
D:
Když si vezmete, že špička se neustále rozšiřuje. Přibývají nové a rychlé kamiony s tovární podporou. Třeba Kamaz je úplně jinde než zbytek světa, všechna čtyři auta dojela před námi. Dostat se do první desítky je dobré, byť jsme všichni chtěli dopadnout lépe. Třeba vítěz jednoho z předchozích ročníků a jeden z aspirantů na vítězství De Rooy skončil za námi, po technických problémech devátý.
R: V porovnání s možnostmi ostatních to je dobré. Víme, že jsme rychlí, budeme muset ještě zapracovat na detailech.

Čím to, že Kamaz takhle vládne?
D:
Mají v týmu mnohonásobného vítěze Čagina, který mladším předává zkušenosti. Jsou to profesionálové se vším všudy, my jsme oproti nim samoukové. Finančně jsou na tom lépe, je to ruský státní podnik. Na to se ale nechceme vymlouvat. Budeme se jim snažit dostat na záda, ale chvilku to asi ještě potrvá. Přesvědčili jsme se ale, že se s nimi dá závodit. V jednotlivých etapách jsme je i poráželi.
R: Z tohoto pohledu je sedmé místo dobrý výsledek, my jsme teprve na začátku, druhým rokem jezdíme pod křídly Buggyry. Ale konkurence není jen Kamaz, také Iveco nebo Man mají tovární podporu.
D: A letos nově běloruský Maz, což je jakási kopie kamazu.







Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze