Slzy padaly na sníh, když Björgenová po letech dosáhla svého. „Už jsem si myslela, že jsem na to moc stará,“ říkala 34letá závodnice. „Ale nepotvrdilo se to.“ A k vítězství dotáhla i poslední závod, na který předtím ne a ne najít recept.
Byly roky, kdy Tour pro ni nebyla prioritou, kdy myslela na cenné medaile z velkých akcí, na kterých pak vládla. Jenže pocit nedokončené práce ji sžíral. Marit, neschází vám vítězství z Tour? slýchala. „Roky jsem upřednostňovala mistrovství světa a olympiády a bála jsem se, že mi ujel vlak.“
Cestou z Oberstdorfu do Val di Fiemme však neukázala jedinou slabinu, svůj plán naplnila skoro do puntíku, ovládla šest ze sedmi etap a chválila se: „Nikdy jsem nejela na lyžích rychleji než během letošní Tour.“
Dvakrát byla v konečném hodnocení druhá. Hned v prvním ročníku jí ujela Finka Kuitunenová, v roce 2012 zase neměla na Polku Kowalczykovou. „Tehdy jsem byla blízko.“ Teprve v neděli však prokletí zlomila.
„Ten cíl přede mnou ležel dlouho,“ připomněla Björgenová, hrdá a šťastná. „Vždycky jsem říkala, že tento závod je postaven pro mě. Mnozí už mi nevěřili, ale já to přesto dokázala.“
Jen co se v Norsku usadila euforie ze slavného vítězství, přišly obavy a budoucnost lyžařské královny. Teď, kdy už její sbírka ucelená, bude asi jen těžko hledat motivaci do další bolavé dřiny.
„Konec se blíží,“ potvrdila. „Ale těžko říct, kdy nastane. Pořád mám motivaci a přede mnou je mistrovství světa. Pak uvidíme. Dokud budu mít pro co závodit a dostaví se ty správné pocity, když si nasadím startovní číslo, lyžovat budu.“
Jistotou je, že vydrží minimálně do března, kdy ve Falunu vyvrcholí mistrovství světa lyžařů-klasiků. Tam sní aspoň o jednom individuálním zlatu. Jednom? Se současnou formou by šampionát klidně mohla kometa z Trondheimu znovu opanovat.
