Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Do Koreje neletím. Moravec o biatlonu, rodině i „výhybce“ do druhé ligy

Ondřej Moravec má radost ze světového stříbra. | foto: Petr Slavík / Český biatlon

21 2017
Nejdřív ani neměl spočítáno, kolik medailí z vrcholných akcí už má. „Tahle je osmá? To se dobře poslouchá,“ povídal. O Ondřeji Moravcovi si někteří fanoušci mysleli, že už je ve 32 letech příliš starý. Že coby otec už není tak dravý. Že řeší příliš mnoho věcí. Tak šel a v Hochfilzenu přesvědčil o opaku.

Získal stříbro z vytrvalostního závodu. A tak málo chybělo, aby si mohl říci: Jsem mistr světa.

Až se zpožděním vám dochází, co jste na nejdelší trati dokázal?
Nejprve ve mně převládaly pocity, jak malý kousek jsem byl od zlata. Strašně mě to mrzelo. Ale pak jsem si řekl: Ať už se stane cokoliv, musím být jen spokojený. Mohu odjet domů s naprostým klidem.

Jak tedy vzpomínáte na dramatickou koncovku, v níž vás Lowell Bailey předčil v boji o titul?
Vlastně to byl obrovský zážitek, i když to zlato nedopadlo. Stál jsem u cíle a poprvé se mi stalo, že mě zabíralo tolik kamer. Na každé obrazovce promítali, jak Lowella sleduju.

Osm Moravcových medailí

Bronz MS 2013 - smíšená štafeta
Stříbro ZOH 2014 - stíhací závod
Bronz ZOH 2014 - hromadný závod
Stříbro ZOH 2014 - smíšená štafeta
Zlato MS 2015 - smíšená štafeta
Bronz MS 2015 - vytrval. závod
Stříbro MS 2015 - hromadný závod
Stříbro MS 2017 - vytrval. závod

Poznámka: Stejný počet medailí z vrcholných akcí má z českých biatlonistů už jen Gabriela Koukalová, jejíž bilance ze ZOH a MS je 2 - 4 - 2.

Šlo o souboj otců. O některých sportovcích se traduje, že když se stali otci, ztratili i v závodech mladický drajv. Vy ne?
Zrovna o tomhle jsem přemýšlel, když jsem seděl na tiskovce vedle Lowella i potom na hotelu. Už po loňské nepovedené sezoně jsem si ale řekl: Tak a teď ještě dva roky do olympiády dám biatlonu všechno, co je třeba. Což pořád platí. Věřím, že tělo mám pořád kam posouvat.

I v 32 letech?
Neříkám, že se budu ještě nějak extra zlepšovat. Ale mou zbraní může být schopnost připravit se na jeden až dva vrcholy za rok. Už asi nedokážu jen tak v pohodě proplouvat celou sezonou, spíš se soustředím na určité cíle. Zářným příkladem je v tomto směru Ole Einar Björndalen, i když je o víc než deset let starší. On to přesně tak dělá.

Stejně jako on a Bailey jste měl v Hochfilzenu i manželku a dceru. Bylo to pro vás důležité?
Lowell to má trochu jinak, doprovázejí ho celou sezonu po Evropě, což by u nás ani nebylo možné. Ale hodně pro mě znamenalo, když jsem tu mohl o volném dni za mýma holkama zajet. Platí u mě totéž, co říká Lowell: Ta rodina vás bere jinak. I když prohrajete závod, jste v něm poslední a přijdete domů, tak jste tam vždycky první. Doma mi nikdo neřekne, že jsem dopadl špatně, pro ně jsem prostě jednička. A to je opravdu důležité. Jsem rád, že nádhernými okamžiky ze závodů, jakým byl ten zdejší vytrvalostní, se jim mohu částečně odvděčit za vše, co si se mnou během roku v uvozovkách musí protrpět.

Ondřej Moravec na trati sprintu na mistrovství světa v Hochfilzenu

Během sezony jste prožíval slabší období, kdy jste dojížděl i v páté či šesté desítce poháru. Kde ležel klíč k té medaili?
Byly dva. Tím prvním bylo už v prosinci Nové Město. To jsem si určil za první vrchol sezony, na který se chci připravit. Když jsem tam vykřesal čtvrté i osmé místo, uklidnil jsem se, že zase umím vyladit formu na konkrétní týden, vzpružit se a zkoncentrovat.

A druhý klíč?
Ten jsem našel pět dní před odjezdem ze závěrečného soustředění v Anterselvě. Tehdy nastal zlom a najednou jsem se na tréninku začal cítit vážně dobře. Zato v předchozích deseti dnech jsem tam v nadsázce umíral, tělo mě bolelo úplně hrozně. Ale pořád jsem věřil a říkal si: Nesmím se tomu úplně poddat. Nikdy jsem takovou přípravu neabsolvoval, nikdy jsme nezůstali tak dlouho tak vysoko (1 600 m), maximem bylo předtím 1 200 metrů. Šlo o nový model, ale sedl mi.

Jen kdyby vás pak v Hochfilzenu neomezovaly ucpané dutiny, že?
Jeden den už jsem si říkal, že se to s nima zlepšuje, a druhý den bum a problémy se vrátily. Taková horská dráha, nepříjemný stav. Ale to není vůbec podstatné. Za to, že jsem nastydnul, si můžu sám. Nějak jsem to přežil a zvládnul. Na to, co se mnou kolem závodů bylo, se v budoucnu nikdo ptát nebude.

Ale těch pár dnů volna se teď bude hodit, souhlasíte?
Strašně se těším domů, vždyť jsem tam nebyl od 2. ledna. Sice zůstanu v Česku jen týden, ale i tak to bude pro mě úžasné.

Fotogalerie

Na další Světový pohár do Koreje na budoucí olympijské tratě však s týmem neodlétáte. Proč?
Chtěl jsem ji vynechat. Už loni na jaře jsem přišel za Ondrou Rybářem s myšlenkou, že mi ty přelety a dlouhé časové posuny nedělají dobře. Třikrát jsem takhle odletěl do Ameriky a třikrát jsem z toho lehnul. A tenhle výlet na necelý týden kvůli třem závodům až do Koreje mi přišel jako totálně bláznivej.

Jste třináctý v celkovém pořadí Světového poháru. Mohl jste ještě zabojovat o Top 10.
To je pravda. Také o tom se mnou trenéři v posledních dnech diskutovali. Ale moje odpověď byla: Už jsem byl v minulosti v poháru celkově šestý. A lepší než šestý letos nebudu, i kdybych se stavěl na hlavu.

Co vás tedy čeká?
Příští pondělí poletím na IBU Cup (druholigová soutěž biatlonistů - pozn. red.) do Kontiolahti a pak už tam rovnou zůstanu na následující svěťák.

Ještě si vzpomenete, kdy jste naposledy startoval v IBU Cupu?
V roce 2009 v Osrblie. Skončil jsem druhý a třetí.

Nebudete si tam mezi všemi těmi ambiciózními mladíky připadat zvláštně?
Vůbec ne. Bavil jsem se na konci šampionátu s Mesotitschem (40letý Rakušan z bronzové štafety) a ten mi říkal: Jedu na IBU Cup taky.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze