Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

O biatlonovém šampionátu na konci světa. Kde ticho léčí a medvědi číhají

Dřevěných medvědů je v biatlonovém areálu v Kontiolahti celá smečka. | foto: Tomáš Macek, MAFRA

14 2015
Kontiolahti (Od našeho zpravodaje) - Žlutá směrovka ukazuje: Ampumahiihtokeskus. V překladu: Biatlonový stadion. Je ztracen uprostřed lesů za obcí Kontiolahti, vybagrovali u něj obří parkoviště. Místa tady mají spoustu. Vždyť hustota zalidnění této finské provincie činí jen sedm obyvatel na kilometr čtvereční.

Vítejte v Severní Karélii, na šampionátu „na konci světa“. I tak o něm biatlonisté hovoří. Čeští servismani sem putovali autem 1700 kilometrů po souši plus tři trajekty navrch. A nedaleká vesnice Hattuvaara je nejvýchodnější výspou celé Evropské unie. Dál už jsou jen ruské hranice.

„Poslední dobou se nám sem dost Rusů stěhuje,“ vypráví mi Markus Mäkkele, hotelový manažer, z nějž se během šampionátu stal řidič-dobrovolník. „Dokonce se ruština stala i třetím cizím jazykem, který se vyučuje na základních školách.“

Finové odtud na oplátku vyrážejí na otočku do Ruska, aby tam... nakupovali. Ano, vážně, nakupovali. „Rubl oslabuje, cigarety jsou najednou v Rusku pětkrát levnější a benzin dvakrát,“ povídá Markus.

My míříme po silnici jen dvacet kilometrů do města Joensuu, centra Severní Karelie, kde bydlí 70 tisíc obyvatel a toho času i většina biatlonových výprav (kromě té české) a jež se chlubí tím, že:

Pochází odtud kapela Insomnium.

Žije tu Kaisa Mäkäräinenová.

A ještě... „Támhle máme druhý největší nákupní mall ve Finsku.“

Dobře, v tom případě raději zpět do přírody, po silnici, neustále lemované značkami Pozor, sobi. „Přecházejí si, kdy a kde chtějí. Mají na svědomí až příliš mnoho nehod. Kvůli sobům musíme mít i na dálnici oči pořád na stopkách,“ říká Markus.

Všude kolem se rozprostírají nekonečné jehličnaté lesy, o nichž Karelané tvrdí, že jejich ticho zaručeně léčí, a kolem lesů leží zdánlivě nespočitatelná jezera. Kdo by je také chtěl počítat, když v celém Finsku jich mají více než 187 tisíc, že?

Medvědi na nás číhají za každým rohem. Ne, nebojte se. Ti, kteří hlídají v biatlonovém areálu světový šampionát, jsou dřevění. „Ale i živých máme v okolí docela dost. A stejně tak vlků,“ ujistí Markus.

Trenér Marek Lejsek tu postrádá kopce, koneckonců, nejvyšší „hora“ v celé provincii má jen 337 metrů. „Placatý kraj. Ale západy slunce za jezerem jsou nádherné,“ vypráví.

Ondřej Moravec si nasadí u motelu Kontio lyže a uhání po cestě lesem. „Příroda je tu krásná a liduprázdná. Jen občas potkám nějaké lyžaře. Ale spíš starší, pod 30 let nikoho. Mladí asi už i ve Skandinávii na běžky zanevřeli,“ usoudí.

Netřídit odpad je tady svatokrádeží a používat paliva na bázi ropy pomalu také. Místní vláda vyhlásila plán, že do roku 2030 bude Severní Karélie bezropným regionem. Jen považte, včetně dopravy!

Lidé v Karélii jsou ochotní, milí, a když je jim ze vší té bílé pustiny přece jen zima na duši, naladí si v televizi program, kde neustále hoří dříví v krbu. Je to prý lepší než thrillery, které jen podporují extrémně vysoké finské procento sebevražd.

Pravda, na mistrovství chodí Karelané v mohutných zástupech fandit pouze tehdy, pokud jede jejich Kaisa. A ten zdejší stadion... „Je prostě pidi,“ říká Michal Šlesingr. Jakýsi zmenšený model. „Neříkám, že mu něco vyloženě chybí. Jde jen o to měřítko.“

Ani Moravec místní areál nikdy neměl rád. Letos v něm uzmul už dvě medaile, a přece: „Ne, nevzal jsem ho na milost. Mistrovství světa bych sem nestrkal. Nesedí mi tu.“

Už pozítří biatlonový „Konec světa“ opustí a vydají se odtud zase dál, na pohárové finále.

Směr Sibiř...

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze