Volba padla na Petra Slavíka, který fotí horská kola pro největší české značky. A výsledek? „Hodně týmů nám teď závidí,“ říká 33letý absolvent marketingové komunikace. „Potvrzení toho, že to děláme dobře, je oslovení od Mezinárodní biatlonové unie, která nám nabídla spolupráci – chce využívat materiály, které připravujeme.“
Opravdu?
To, co děláme, je dost unikátní. Jsem součást týmu, trávím s ním sto procent času. Díky tomu můžeme přinést fanouškům jedinečný pohled, hýčkat si je i vychovávat. Biatlon má teď možná nejlepší fanoušky v Česku, je to dobrá parta, která umí podpořit, i když se nedaří, a není vázaná jen na úspěchy.
Další biatlonové velmoci s podobným nápadem nepřišly?
Vím, že s Francouzi, Rusy či Italy vždycky někdo na závody přijede, ale neviděl jsem, že by ti fotografové fungovali s týmem. Materiál, který připravujeme ze zákulisí, je jedinečný. A je zajímavé, že ostatní na to ještě úplně nepřišli.
V čem se liší focení kol a biatlonu?
Biatlon je zimní formule 1. Velký cirkus, jasná pravidla. Zatímco horská kola, která fotíme, to je komorní prostředí hor a samoty, přírody.
Kdo se z biatlonistů rád fotí?
Gábina Soukalová je poloviční modelka, která kdykoliv vystřihne 150 dokonalých úsměvů a póz, ale na druhou stranu: všichni biatlonisti se fotí dobře, jsou přirození.
Nikdo se neschovává?
To ne, jen trenéři občas za dalekohled. Ale máme to nastavené na vzájemné důvěře. Vědí, že to, co vyfotím, má nějaký důvod a smysl.
S biatlonisty jste od minulé sezony. Znal jste je předtím?
Byl jsem na skialpech s Ondrou Moravcem, ale zbytek týmu jsem v podstatě vůbec neznal, potkali jsme se před odletem na první svěťák do Östersundu. A loni na mistrovství světa v Kontiolahti se provalila ještě jiná věc. Trenéři se mě u večeře ptali: Sledoval jsi vůbec biatlon? Viděl jsi nějaký závod na olympiádě? A já přiznal, že ne, že mě sporty v televizi moc nebaví, radši je provozuju. Tak to jsem si trochu slízl.
Vybrané fotografie očima jejich autora   K jakým fotografiím má Petr Slavík zvláštní vztah? Poprosili jsme ho, aby vybral a okomentoval několik z nich, které mu utkvěly v paměti. Výsledek můžete najít ve fotogalerii u tohoto článku. |
Jak vás tedy přijala parta?
Na začátku jsme si na sebe museli zvyknout, není jednoduché oddělit práci a soukromí sportovců. Ale netrvalo to dlouho. V tomhle ohledu hodně pomohl šéftrenér Ondra Rybář, nastavil jasná pravidla a i teď je autoritou, když třeba řešíme, co dát na svazový Facebook.
Co je třeba na hraně?
Hodně připravujeme různé vtípky –a někdy kontrolujeme, aby to nebylo moc silné kafe. Často se to může rozjet směrem, kterým nechceme.
Máte nějaký příklad?
Se sportovci jsme na stejné vlně a dovolíme si kamarádštější komunikaci. Řešili jsme s Ondrou Rybářem, jestli pustit fotku, kde mi z legrace Michal Šlesingr ukazuje při focení kalendáře slavnou Kalouskovu „jedničku“. Shodli jsme se, že sice víme, o co jde, ale ne každý by to musel pochopit. A že to není až tak sportovní.
S kým si v týmu rozumíte nejvíc?
Určitě s trenérem Márou Lejskem. Býváme spolu na pokoji, připravujeme spoustu materiálů, představovačky areálu, tratí, vymýšlíme vtípky.
Co funguje nejlépe?
Nám se velice osvědčil koncept, kdy neukazujeme jen sportovní stránku, ale vtahujeme fanoušky do dění pohledem do zákulisí, fotografiemi z buněk a podobně. Kdykoliv poodhrneme biatlonovou oponu, tak to má úspěch.
Úspěch mají i odlehčené popisky, které fotografie doprovázejí. To je také vaše práce?
Ano. Kluci v Česku dělají web, souhrny, rozhovory, já jsem takový válečný zpravodaj na místě. Popisky a vytváření oblíbených fotoreportů, to je víc práce než samotné udělání fotky. Ale myslím, že ten ohlas, který na to dostáváme, za to stojí.
Jak probíhají vaše dny na zastávkách Světového poháru?
První dny slouží na seznámení s místem. Připravujeme videa, představení trati, zázemí, biatlonové arény, já se seznámím s místy, kde fotit, jak se tam pohybovat, což je docela složité a hodně kontrolované. V den závodu už je to takový hukot, že člověk jen lítá z jednoho postu na druhý.
I adrenalin?
Jo, tam se hraje o minuty. Často je mezi závody tak málo času, že doběh na start je opravdu na sekundy. Snažíme se, aby pět minut po dojezdu závodu byly první fotky nahrané na našem úložišti, pak se zpracovávají rozhovory pro televizi. Práce je skutečně nad hlavu.
Kde se vám líbilo nejvíc?
Řeknu tři místa. Anterselva pro okolní hory, nádherné kulisy. Pak Chanty Mansijsk. V Rusku je všechno obrovské, nejsou žádné limity, svět je na Sibiři zkrátka jiný. A zatřetí Canmore, zajímavá rodinná atmosféra a prostředí, ve kterém se závodilo. Hory tomu daly takovou jiskru, moc se mi tam líbilo.
