Autobus odváží biatlonisty z lyžařského areálu do městečka, když vtom – co to vidí? – mezi domy se pase stádo losů, okusuje listí na stromech. Celý autobus vytáhne fotoaparáty.
Vítejte v divočině.
Tam, kde tratě lemují výstražné tabulky: „Pozor na zvěř.“
V brožuře, kterou všichni nafasovali, se dočtou: „Bizoni jsou nebezpeční a nevyzpytatelní. Útočí bez varování. Neopouštějte auto, pokud se objeví. Váží 900 kilogramů, běhají rychlostí až 50 km/h.“
Králem zvířat jsou tu ovšem medvědi. „Nikdy jim nenabízejte jídlo. Vyrážejte do přírody nejméně v tříčlenných skupinách,“ vybízí brožura. Což by s jistou nadsázkou ještě šlo při hromadném závodě, ale co potom při sprintu?
Naštěstí na české biatlonisty „útočí“ jedině králíci. „Běhají před hotelem a berou si jídlo i z ruky,“ vypráví Michal Šlesingr.
Králíci si chodí pro pamlsky k hotelu.
Králíci se v Canmore přemnožili natolik, až to nebylo únosné. Zdejší mírumilovní obyvatelé je však údajně vystřílet nechtěli. Proto se raději složili na jejich kastraci a postupně je kvůli ní odchytávali.
Když oběd je vlastně snídaně
Na začátku putování do této biatlonově exotické destinace měli Češi každopádně problémy spíše s lidmi než s divokou zvěří.
Policista, jenž měl na pražské Ruzyni odbavit jejich zbraně, se kdesi zapomněl, a tak kvůli nim nabralo celé letadlo do Amsterdamu zpoždění. Při následném letu do Calgary poté letištní dělníci zacházeli se zavazadly natolik drsně, že některé páry lyží Michala Krčmáře jejich péči nepřežily a doputovaly do Kanady řádně zničené.
Pak se konečně ocitli v Canmore. Utahaní, nevyspalí. Časový rozdíl osm hodin. V noci se marně převalovali v posteli. „Usnul jsem na dvě hodiny a už byl zase vzhůru,“ posteskne si Ondřej Moravec.
Přívětivý a pohodlný hotel (apartmány pro čtyři i s obývákem) jim nabídl k užívání bazén, který hned otestovali vhozením Lucie Charvátové a masérky Petry Sedláčkové do vody, neboť dámy slavily narozeniny. Zato s pitnou vodou tekoucí z kohoutků si příliš nepotykali. Příšerně chlorovaná.
„A jídlo je tu zvláštní,“ vypráví Moravec. „Dorazili jsme na oběd a stalo se, že k obědu byla snídaně, jen studené jídlo.“ Inu jiný kraj, jiný mrav.
Kanadské = veliké
Canmore je staré hornické městečko s dřevěnými sruby a nádechem Divokého západu. Stačí pohledět na služebnu jízdní policie z roku 1890. Uhlí tu v oněch časech bývala spousta. Jenže v 70. letech minulého století doly zavřeli. Řešením pro přežití se stala turistika a sport.
„Mnohem víc to tady frčí v létě,“ zjišťuje Moravec. „V zimě to mají lidé na nejbližší sjezdovky 20 kilometrů do Banffu, takže chodí spíš na sněžnice nebo na skialpy.“
A na běžky, pochopitelně.
Nordic Centrum, vybavené i střelnicí, nabízí 70 kilometrů tras. Kam se hrabe Holmenkollen, žasnou.
Vlastně skoro všechno je v Canmore kanadské, tudíž veliké, nejen síť běžeckých cest. Třeba ledničky. Nebo auta. „Jezdí tu těma vanama, do kterých by mohli naložit čtyři krávy na korbu.“
A když padnou závory a před nimi projíždí nákladní vlak, Moravec ho udiveně natáčí na video a počítá. „Měl 163 vagonů a čtyři mašiny, které ho táhly. Na délku měřil tak dva kilometry.“
Snad jen stavby v lyžařském areálu jsou – paradoxně neevropsky – malé. Biatlon je tady rodinnou záležitostí. Což o to, buňky dostávají Češi k dispozici hned tři. V jedné servismani připravují lyže, ve druhé uskladňují ty zbývající, ve třetí se závodníci převlékají. Jenže tribuny i hlavní budova jsou titěrné, u startu se není kde schovat. Ani počty diváků zdaleka nedosahují evropských čísel.
V Canmore žije početná česká komunita, údajně až čtyři stovky krajanů. Nechyběli ani u tratí.
„Technické a televizní zajištění je slabší. Kanaďané to však dohánějí srdečností. S tak přátelským a nadšeným přístupem jsme se nikde jinde nesetkali,“ říká Petr Slavík, fotograf reprezentačního týmu.
O české fanoušky ani v Canmore nemají nouzi. Vůbec se to tady krajany jen hemží. Největším kápem, hlavou a motorem areálu je Petr Žídek, jenž do Kanady emigroval v roce 1982 s celou rodinou z Československa. Jeho syn Tomáš je servismanem kanadské reprezentace a manželem bývalé švédské biatlonistky Anny Olofssonové.
Česká biatlonová výprava si v Canmore na pozornost fanoušků nemohla stěžovat.
Ale proč zůstávat jen u biatlonu.
Jídlo servíruje Soukalové a spol. Češka. Jdou po ulici, potkají ženu venčící psa a ona je to taky Češka. Přijdou do obchodu a prodavač je, jaké překvapení, zase Čech.
„Přijela jsem do Canmore na jedno léto a jsem tu už pátým rokem,“ říká jim Jana z Pardubic, obsluhující je u snídaně. Úchvatná příroda oslovila mnohé. Z 12 tisíc obyvatel Canmore jsou údajně čtyři stovky z Česka.
Can – more. Můžeš víc. Nebo ne?
Také v půjčovně fat biků (kola-tlusťoši na sníh), pracují dvě Češky. Fat biky tu vyzkoušeli Martin Fourcade i další Francouzi a čeští trenéři si projížďku na nich ordinují po závodech na vyčištění hlavy. Vyrážejí na 15kilometrovou trasu do sedla zdejšího masivu Rocky Mountains.
„Bleky je na kole úplný ďábel, uhnal nás všechny,“ ocení Petr Slavík cyklistické nasazení Zdeňka Vítka alias Blekyho.
Na fat biku do přírody. Takovou možností neopovrhli ani čeští trenéři
Pouze přímo v lyžařském areálu bylo v těchto dnech sportování na tlustých kolech zakázáno. To když srážka rekreačního cyklisty s trénujícím biatlonistou odeslala biatlonistu do keřů pod tratí.
Zážitkem jiného typu se stává výlet realizačního týmu na NHL do Calgary. Vracejí se s rozpolcenými dojmy. Skvělý hokej, společenská událost, zato atmosféra při zápase? Nic moc, fandění vlažné.
Obávané mrazy, dosahující zde často až minus 25 stupňů, se tentokrát výjimečně nedostavují. Zato smršť všemožného počasí ano. Minutu před startem sprintu žen vichr odfoukne billboardy. Na odkryté pláni mají biatlonistky v silném protivětru pocit, že stojí na místě. A vánice před hromadným závodem mužů může za to, že „masák“ chtějí někteří přejmenovat na „masakrák“. Ale v neděli už je zase modro.
Takové je tedy Canmore. Nebo chcete-li: CAN MORE. Můžeš víc.
Lucie Charvátová, když se otřepe z diskvalifikace, s trpkým úsměvem vykládá, jak jí nikdo neřekl, že překlad názvu městečka neplatí také pro počet vystřelených nábojů. Při sprintu pálila na ležce omylem šestkrát.
