"Určitě chci bojovat do desítky a jestli by cinkla medaile? To se uvidí, konkurence je hodně silná," střízlivě odhaduje své šance.
Premiéru ve Světovém poháru máte za sebou, jaká byla?
Hodně ostrá, protože jsem si na ni vybral zrovna třicítku a štafetu. Byla to pro mě první velká zkušenost, ale ničeho nelituju a budu se snažit, aby to příště bylo lepší a lepší.
V závodě na 30 kilometrů klasicky jste dojel na 54. místě, lépe ale asi zní desátá pozice ze štafet.
Na třicítce jsem se neskutečně vytrápil, byl jsem unavenější po vysokohorské přípravě, kterou jsme absolvovali o týden dříve v Itálii a která měla navodit formu hlavně před mistrovstvím světa do 23 let. Nechci se na to ale vymlouvat, rád jsem si to zkusil, závod jsem dokončil a být napoprvé 54. ve Světovém poháru? S tím jsem docela spokojený.
Ve štafetě jste na poslední chvíli nahradil Lukáše Bauera. Na třetím úseku jste se dlouho držel čela. Pochválil vás trenér Petrásek?
Ze štafety byl nadšený, protože vůbec nečekal, že budu schopný jet s nejlepšími aspoň půlku úseku. Štafeta je specifická v tom, že se jede podlaha od startu do cíle. Jde o krátký úsek, každý jede za tým a není na co čekat, takže je tempo opravdu ostré.
Závody v Novém Městě jsou vyhlášené diváckou kulisou, stihl jste ji nasát?
Tradiční esíčka jsou něco neskutečného. I když je člověk úplně hotový a lapá po dechu, tak ho perfektní atmosféra úplně žene dopředu. Ani jsem nevěděl, jak jsem ten kopec vylítnul. Však mě při štafetě trenér nabádal, ať se nesnažím s čelní skupinou jet za každou cenu a případně zvolit vlastní tempo. Ale diváci mě tak hnali, že jsem to musel zkusit. Byla to obrovská pomoc a chci jim za atmosféru ještě jednou poděkovat.
Jak vám seděly náročné tratě s novými úseky?
Jsou určitě hodně těžké. Hodně se o nich mluvilo po Světovém poháru v biatlonu, takže jsem si myslel, že budou ještě těžší. Na nové biatlonové části jsou kratší stoupání, ale nikde není místo na odpočinek. S tím ale nemám problém, více mi vyhovuje hodně kopců než rovinatější úseky, které se jedou soupaž, protože nejsem silový typ.
Po Zlaté lyži se hovořilo o výkonnostní mezeře za stárnoucí dvojicí Bauer, Magál a Martinem Jakšem. Co si o tom myslíte?
Mezera tam jednoznačně je, ale jak se můžete do Světového poháru dostat jinak, než že ho začnete zkoušet? Když nastupovala generace Bauera, Koukala a Magála, tak v našem věku jezdili sedmdesátá místa a nikdo to tehdy neřešil. Chybějící generaci zastupuje jen Martin Jakš, ale budeme se snažit bojovat a snad to bude jenom lepší. Nejde přece napoprvé naskočit a hned bojovat o bednu.
I tak je to pro vás v jednadvaceti letech velká událost, se závodním lyžováním jste prý začínal až v dorosteneckém věku. Je to pravda?
Na lyžích jsem stával odmalička, s rodiči jsme hodně jezdili, ale spíš pro radost. Začal jsem až v dorostencích, když mě v Jeseníku na tratích odchytil trenér jesenického klubu, jestli s nimi nechci jet na závody do Německa. Když jsem tam všechno vyhrál, tak mi donesl kombinézu do školy a nedal mi ani šanci se rozhodnout, jestli chci lyžovat, nebo ne. Hned jsem do toho naskočil.
A taky vás okamžitě chytla tvrdá tréninková dřina?
Je to tvrdá dřina, hlavně v mužích. V juniorech když na to člověk má, tak je jednodušší vítězit, ale pak přejde do mužů a tam je konkurence úplně jinde, obzvlášť ve světě. Vládnou starší závodníci kolem třiceti let a prosadit se je daleko těžší. Nejhorší je vydržet prvních pár let, než se to zlomí a člověk výkonnost dožene. Jiné je to ve sprintech, kde mladší závodník má větší šanci se prosadit, ale v distanci na to člověk musí mít. Na patnácti kilometrech se pravda vždycky ukáže.
Trpělivost do následujících let vám tedy nechybí?
Zatím motivaci mám, tak doufám, že mi vydrží. Teprve se uvidí, jak dlouho mi bude vše trvat.
Nechybí vám teď žákovské roky, kdy se pracuje na rozvoji rychlosti a techniky?
Taťka je blázen do lyžování a myslím, že dril jsem získal úplně jiný než ostatní, kteří trénují odmalička. Jezdili jsme i do Švédska, ve třinácti letech jsem oběhl délku Vasaloppet (závod na 90 km klasicky – pozn. red.). Jezdil jsem hodně, takže všeobecnou vytrvalost i z chůze po horách jsem měl. Chyběla mi technika, kterou jsem nějakou dobu doháněl. Na druhou stranu mi často říkají, že mám čistší hlavu. Tím, že nejsem v systému zapojený dlouhou dobu, mám motivaci a baví mě to.
Jakou roli v této přípravě hrála práce na vaší farmě?
Vždycky čtu, že máme doma bůhvíjakou farmu, ale to je zveličené. Táta má především stavební firmu a doma jen máme pár krav a ovcí na přilepšenou. To, že doma pomáhám, je jasné už odmala, práce je tu spousta, ale určitě nejsme farmáři. Když jsem si přečetl, že očkuju krávy, tak jsem se hodně pobavil.
Jeseníky dosud neměly špičkového běžkaře, čím si to vysvětlujete?
Podmínky pro trénování asi nejsou jako na Liberecku a Šumavě, ale sněhu je dost, trasy se zlepšily a na trénink je to super. Podle mě hodně záleží na práci klubů a na zvládnutí přechodu do mužů. A že zrovna z Jeseníků nikdo nevzešel poslední dobou? Těžko říct, proč to tak je, i když jsou hory prudší, tak terény tu jsou pěkné.
Mladším závodníkům z mateřského oddílu Fenix Ski Team Jeseník teď můžete ukázat, že to jde.
Rád bych byl motivací pro mladší, aby viděli, že to není nemožné, snažili se a vydrželi u lyžování. Určitě by to pomohlo i celému regionu.
Podělíte se o své oblíbené tratě?
Nejblíže to mám na Červenohorské sedlo, ale když je sněhu dost i níž, tak údolí Bělé a na Lipovou to je na lehký trénink nejlepší. Moje nejoblíbenější jsou tratě v okolí Paprsku nad Petříkovem, které jsou i perfektně připravované.
Letošním vrcholem pro vás je mistrovství světa do 23 let, jaké ambice jste si dovezl do tureckého Erzurumu?
Určitě bojovat do desítky, a jestli by cinkla medaile, to se uvidí. Konkurence je silná, Noři i Rusové jsou schopní bodovat ve Svěťáku, takže prosadit se na nejvyšší stupně bude těžké.
