Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Navzdory kolapsu. Zase půjdu na 130 procent, má jasno běžec Holuša

RADOST. Mílař Jakub Holuša vybojoval na halovém MS v Istanbulu svoji první seniorskou medaili. | foto: Reuters

11 2014
I přes ledvinový kolaps, který mu pokazil hlavní sezonu, tvrdí, že jeho letošní rok byl životní. Dokonce lepší než ten před dvěma lety, který vyzdobil stříbrem z halového MS v Istanbulu v běhu na 800 metrů.

„Jenže zbytek roku pak nestál za moc. Tenhle rok je pro mě cennější, protože výkony byly mnohem vyrovnanější,“ říká Jakub Holuša, který letos vylepšil český halový rekord na 1500 metrů na 3:38,79 minuty a vousatému letnímu rekordu Jana Kubisty z roku 1983 se přiblížil na 39 setin.

Vrcholem hlavní sezony bylo mistrovství Evropy v Curychu a tam vás zradilo zdraví. Jakou tedy pro vás má letošní rok příchuť? Hořkosladkou?
Tak nějak. Vedle halového národního rekordu jsem na mistrovství světa v Sopotech skončil pátý, vyšlo mi i letní mistrovství Evropy družstev, kde ze startů na patnáctistovce a na trojce bylo první a druhé místo. A k tomu osobní rekord na kratší trati z Diamantové ligy v Oslo 3:35,26. Jenže jsem pak bohužel nemohl nastoupit ve finále v Curychu...

Můžete přiblížit, co se přihodilo?
Mělo to svůj vývoj. Byl jsem šest týdnů na soustředění v Tatrách a potom v Alpách, krásný čerstvý vzduch a teploty kolem patnácti stupňů. Pak jsem přijel domů a při mistrovství republiky v Ostravě panovala tropická vedra - sice jsem vyhrál pětku, ale strašně mě to vyčerpalo. Před Curychem jsem cítil formu, ale v rozběhu trápení pokračovalo, i přes postup jsem se z toho hrabal hodinu. Nejely mi nohy, a to jsem ještě nevěděl, že mi nefungují ledviny.

Takže jste o finále neuvažoval?
Chtěl jsem to zkusit, i když mi bylo strašně, ale doktor mi start zakázal. Po návratu do Prahy mi na Dukle vzali krev a zjistili šílené hodnoty ledvin, takže jsem pak strávil týden na jednotce intenzivní péče ve střešovické nemocnici, kdy mě pořád prolívali infuzemi. Lékaři dlouho nevěděli, proč to bylo, ale nakonec řekli, že všechno vzniklo přetížením.

Jaký byl ten týden? Doznívalo zklamání?
Ono stačí, když vás rovnou ze šampionátu převezou na JIPku, ale až na velké bolesti zad u ledvin jsem na tom byl relativně dobře. Horší bylo vidět kolem sebe lidi, kteří jsou na tom opravdu špatně. To si pak člověk uvědomí, že si musí vážit zdraví mnohem víc, že se musí hlídat.

Jak jste na tom nyní? Žádné následky po selhání ledvin nepociťujete?
Naštěstí ne, už normálně trénuju, máme za sebou jedno alpské soustředění v Itálii a teď do Melaga jedeme znovu.

Nemáte obavy, že se přetížení a tudíž i potíže s ledvinami mohou vrátit?
Stát se může všechno, ale nemyslím na to. Stejně zase budu trénovat na sto třicet procent, jinak by to nemělo cenu. A když to se mnou sekne znovu, tak se to holt stane. Vrcholový sportovec nemůže myslet na to, že se to vrátí.

Fotogalerie

Na druhou stranu ale říkáte, že si musíte víc vážit svého zdraví. Neměl jste ještě pokračovat v léčení?
Nějaké kontroly ještě budou, ale cítím se normálně. Bez dobrozdání lékařů bych se do tréninku znovu nepustil, žádnou zvláštní péči už nepotřebuju.

Už máte jasno, na jaké trati byste chtěl startovat na pražském halovém ME příští rok v březnu? Trojka? Patnáctka?
To se uvidí. Budu trénovat spíš na trojku a z objemové přípravy poběžím v polovině prosince v Bulharsku mistrovství Evropy v krosu. To abych viděl, jak na tom po letošních potížích jsem. Třeba mě to pak ještě víc nakopne směrem k halové sezoně. V hale pak vyzkouším obě tratě, ale nejspíš to bude patnáctka.

Ta je v poslední době vaší hlavní tratí. Je pro vás překonání letního českého rekordu Jana Kubisty z roku 1983 (3:34,87) velkou výzvou? Už jste blízko...
Obrovskou. Pro mě je to vlastně životní cíl. Příští rok ten rekord bude mít 32 let a cítím, že na to mám, tak toho chci využít. Vím, že v mých nohách je čas kolem 3:33 a doufám, že se mi to podaří třeba už příští rok. Taky ale doufám, že mi vydrží zdraví.

A kdyby to příští rok nevyšlo?
Tak na to budu mít ještě dva roky. Je mi šestadvacet, mým snem je běžet patnáctku na olympijských hrách v Riu. V Tokiu 2020 už by to byla pětka nebo 3000 metrů překážek a v roce 2024 bych chtěl pod pěti kruhy běžet maraton. Hezky jsem si to naplánoval, že? Třeba se to povede.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze