Pro Hořejšího, jemuž bude v srpnu dvacet šest let, je to zatím největší úspěch v kariéře. Tu dosud víc než sláva a suverénní výhry lemovaly stovky tréninkových hodin a hektolitry potu.
"Nemám talent, všechno jsem musel vydřít," říká Miroslav Hořejší. "Abych se udržel ve špičce, musím trénovat o polovinu víc než všichni ostatní. Jsem šťastný, že se mi dřina pomalu začíná vracet, i když musím zůstat na zemi a dál makat. Například v semifinálovém zápase proti Korbelovi jsem si připadal jako začátečník, mám se ještě hodně co učit."
Stolní tenis začal Hořejší hrát s otcem v rodném Rožmitálu v šesti letech. Naplno se mu ovšem začal věnovat až v osmnácti. Po škole odešel na zkoušku do Havířova, ovšem tehdy trenéry nijak neoslnil. V té době si uvědomil, že jestli chce něčeho dosáhnout, musí na sobě tvrdě pracovat.
"Po vojně jsem odešel do Německa a dva roky hrál v páté lize. Postoupil jsem do čtvrté a pak se znovu ozval Havířov. Chtěli prý mladým klukům zvednout tréninkovou morálku. Jsem rád, že jsem mírně překonal jejich očekávání a daří se mi i v mistrovských zápasech."
Díky bronzové medaili si Hořejší poprvé vyzkouší reprezentační dres. Spolu s dalším bronzovým překvapením šampionátu Jiřím Vráblíkem z Nové huti Ostrava koncem března odjíždí na mezinárodní mistrovství Chorvatska. "Pozvánka od reprezentačního trenéra, to byl zážitek. Už se moc těším a věřím, že v Chorvatsku na sebe opět upozorním."
