Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Dvojnásobný mistr světa v Praze: Při ragby se celý Nový Zéland zblázní

Česká ragbyová reprezentace si zahraje proti Barbarian FC Na snímku je jedna z výrazných postav slavného týmu Ben Franks při tréninku s dětmi. | foto: Profimedia.cz

8 2016
Obyčejný kluk, který v dětství lítal venku a jehož táta pracuje jako rybář, to ve sportu pro drsné chlapy dotáhl na samý vrchol. „Většina našich příbuzných ragby miluje a kouká se na zápasy All Blacks. Když jsem byl malý, vždycky šlo o rodinnou událost. A pak jsme tam najednou stáli já s bráchou,“ líčí Ben Franks.

Málokterá země tak ztělesňuje vášeň, tradici a um konkrétního sportu: Kanada dýchá hokejem, Brazilci by padli za fotbal a Nový Zéland uctívá ragby. Jen 20 ragbistů dokázalo dvakrát vyhrát mistrovství světa – jsou mezi nimi i sourozenci Ben a Owen Franksovi.

Dvaatřicetiletý Ben přijel do Prahy jako eso slavného putovního výběru Barbarians FC, které dnes v rámci oslav 90 let českého ragby nastoupí proti domácím, tedy mužstvu totálně jiné kvality. Zvláštní zážitek pro chlapa, co se v kariéře přetlačoval s nejlepšími z nejlepších.

Barbarians v Praze

Dnes od 19.00 oslaví české ragby své 90. výročí duelem s dost možná nejlepším soupeřem, jaký kdy v tuzemsku byl. Češi se utkají s Barbarians FC, světově uznávaným putovním mužstvem složeným z hráčů Nového Zélandu, Austrálie, Jižní Afriky... V současném kádru jsou světoví šampioni z All Blacks Ben Franks a Andy Ellis. Barbarians mají za jeden z hlavních cílů šířit povědomí o ragby. Exhibice se hraje na plochodrážním stadionu Markéta.

Povězte, co pro člověka z Nového Zélandu znamená hrát za legendární značku All Blacks?
Je to splnění dětského snu, vážně. Ragby je u nás sport číslo jedna, atak všechny děti věří, že se jednoho dne dočkají. Já to štěstí měl, na spoustu let. Ve chvíli, kdy si oblékáte dres All Blacks, zažíváte obrovské vzrušení. Miloval jsem to, ale všechno uběhlo hrozně rychle.

Jste z jinak úplně všední rodiny. Co v tu chvíli cítil váš otec?
Táta je hodně hrdý, i když o tom nahlas moc nemluví. Hodně nám s Owenem pomohl: trénoval s námi a vedl nás, aby z nás mohli vyrůst profesionální ragbisté. Z velké části je za tím tvrdá práce. Na nejvyšší úrovni potřebujete i určité předpoklady, ale bylo velmi důležité makat a nikdy se nevzdávat.

Proč si vlastně Nový Zéland ragby tak zbožštil?
Má s námi hodně společného. Nový Zéland je místo, kde se většina věcí odehrává venku a ragby je součástí naší kultury. Naše země vznikla z původních obyvatel, z lidí ze specifických ostrovů a poté z Evropanů, tenhle mix je znát i v ragby. Jsme docela mladý stát a tento sport se na Zélandu hraje prakticky od prvního dne.

Zblízka znáte všechny největší hvězdy. Jak se u vás ve vlasti chovají lidé třeba k přeslavné dvojici Richie McCaw, Dan Carter?
Wow, Dan a Richie jsou opravdu hodně vepředu. Noviny ragby neustále věnují místo, ale i tak můžeme chodit ven a dělat obyčejné věci. Lidi jsou naštěstí velmi ohleduplní a plní respektu. Víte, nás je necelých pět milionů, jsme celkem malý stát. Až by se dalo říct, že každý zná každého. Většinou se dopracujete k tomu, že někdo zná někoho, kdo zná osobně někoho z All Blacks.

Jak to třeba vypadalo, když jste bojovali o světové zlato?
Tlaku je vážně dost. Očekávání novozélandské veřejnosti jsou vždycky nejvyšší, ale v All Blacks to berete pozitivně, abyste se i díky tomu dál drželi na úspěšné vlně. Když se hraje mistrovství světa, naše země se zblázní. V roce 2011 jsem na domácím šampionátu poprvé zažil, že jsme vážně vůbec nemohli vyjít z hotelu. Země čekala na titul hrozně dlouhou dobu a novináře zajímalo úplně všechno.

Dva dvojnásobní mistři světa, jako sourozenci jste s Owenem výjimeční. Tlačili jste se jako bratři odmala vzájemně neustále dopředu?
Vyrůstali jsme na venkově, kde si jako kluk neustále hledáte nějakou zábavu. Když jsem začal trénovat, Owena jsem tak nějak přirozeně vzal s sebou. Byli jsme partneři od nejmladšího věku a trávili jsme spolu tolik času, že jsme ani nepřemýšleli nad tím, že spolu soupeříme. Oběma nám to hodně pomohlo.

Povězte, proč i ve špičkovém ragby pořád platí, že respekt k soupeři je klíčový?
Myslím, že to hodně souvisí s kontaktností a fyzickým rozměrem našeho sportu. Když jste na hřišti, dáte do toho úplně všechno. Ragby vás ale naučí spoustu věcí: Třeba to, že si po zápase řeknete, že jste odvedli dobrou práci – a s lidmi, s kterými jste předtím nemilosrdně bojovali, si sednete na jídlo a na pivo, pokecáte si.

Jste v Praze jako člen Barbarians. Co pro vás po všem, co jste už v kariéře zažil, členství v téhle mezinárodní partě znamená?
Je to extrémní privilegium. Tahle značka je na Zélandu neuvěřitelně populární. Vždycky jsem toužil dostat šanci si za ně zahrát – jsem v tomhle šťastný chlap. Uvidíme kus světa a rozšíříme povědomí o našem sportu. Snad lidi v Česku uvidí dobrý zápas. A taky by v tom mělo být víc svobody: prostě vyběhnout na hřiště a užívat si ragby tak jako kdysi, kdy jsme ještě byli děti.

Jak vypadá ráno po titulu: Brácho, pojďme si zacvičit

Jejich země se zrovna ponořila do ragbyové euforie: v roce 2011 skončilo téměř čtvrt století trvající čekání na světový titul, což Nový Zéland drásalo – a snad jako odměnu za předchozí utrpení si užíval triumfu na vlastní půdě.

Ben Franks to ovšem „rozjel“ skutečně po svém. Ráno po vítězném finále strávili s bratrem v posilovně.

„Ale jo, i my slavíme. Ale trochu jinak,“ usmál se dobromyslný obr. Spolu se sourozencem Owenem, rovněž členem kádru mistrů světa z let 2011 i 2015, vlastní v Christchurchi posilovnu. A na jejím vývěsním štítu visí jasné heslo: Žádné kudrlinky, jen hardcore. „Tak by se dal svým způsobem shrnout i můj přístup k ragby,“ líčil v Praze Franks.

„Pro většinu sportovců je trénink něčím, co zkrátka musí dělat, neboť to patří k jejich povolání. Pro mě a Owena je to skoro relax. Po třech měsících plných tlaku na cestě za titulem jsme najednou měli ráno čas sami na sebe. Tak jsme si dali kafe a šli do posilovny.“

Sourozenci Franksovi platí i ve světě ragby, v němž je síla samozřejmostí, za příkladné dříče. A na pozici pilířů se jim úpění pod tíhou činek vyplácelo. Jejich táta Ken se figurou nijak nevyčleňuje, ale oni oba po až nekonečném kolotoči cvičení-jídlo-cvičení-jídlo došli postupně k současným 120 kilogramům, do role mašin obalených svaly.

„Naše posilovna je trochu jiná než většina, dneska bývají obvykle hodně luxusní a pohodlné. Ale nám se to líbí takhle,“ řekl Ben Franks. Jednoduché vybavení a hodně tvrdá práce. Pro jiné otrava, pro zlaté bratry místo k oslavě.



Témata: ragby




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze