Už jen z té představy se vám zatočí hlava: nejdřív přes tři a půl kilometru plavete v moři, pak 180 kilometrů rukama šlapete na speciálním vozíku, který se svými převody podobá kolu, pak si na závěr střihnete maraton na "klasickém" vozíku.
To vše za necelých 14 hodin! "Když jsem přijel do cíle, nevnímal jsem. A dalších několik dní jsem byl mimo," vypráví Šiška. "Pak vám ale dojde, že jste si splnil sen, po kterém jste toužil."
Doma rozdává pokuty
Je poutavé vyslechnout si příběh 31letého chlapíka, který se živí jako referent přestupkové komise na Městském úřadě v Havlíčkově Brodě. "Občas lidem dávám pokutu," přizná.
Byl to vlastně ještě kluk, když se po těžké bouračce ocitl na vozíku. Kluk, který neměl do ničeho chuť. Když za ním ještě v rehabilitačním ústavu přišli, aby zkusil závodně plavat, rázně odmítl. Když mu ze stejného sdružení domů chodily dopisy, aby se přihlásil do plaveckých kurzů, vyhazoval je do koše. Užíral se. Trávil čas zavřený v bytě, znuděně koukal z okna.
Až po pár letech si řekl dost! "Bylo potřeba něco změnit. Najít si nějaký smysl," vzpomíná Šiška. Přihlásil se do zmíněných kurzů, kde potkal Zbyňka Švehlu. Muže, který je rovněž na vozíku, ale i tak dělá závodně triatlon, plave, jezdí na handbiku (onen vozík, který se podobá kolu). A ten ho změnil.
Šiška začal pravidelně plavat, jezdit na závody, později přidal i handbike a začal snít. Snít o Ironmanovi. Letos se poprvé zúčastnil evropské kvalifikace, a když uspěl, neváhal.
Sponzory našel po návratu
"Věděl jsem, že pojedu za každou cenu. Byla to výzva." Letenky, ubytování i příprava ho vyšly na víc než 100 tisíc. Většinu si platil sám. Až poté co se vrátil, našel sponzory, díky kterým výrazně neprodělal.
Pokud jako vozíčkář míříte na Železného muže, potřebujete doprovod. Ať kvůli přestupům na letišti, kvůli pomoci při závodě či aby vám pomohl z vody. Nebo vás povzbudil, když jste na tom nejhůř. Když vjel do poslední zatáčky, slyšel povzbuzující davy lidí a uviděl cíl, v očích mu vyhrkly slzy.
O chvíli později už mu Zbyněk Švehla (letos jel popáté) nasazoval na krk věnec z orchidejí, symbol zdolání havajského Ironmana. "Stačí si na to vzpomenout a vím, že se tam chci vrátit a zlepšit se." A podobně jako jiní úspěšní handicapovaní přizná: "Jsem za vše, co se mi stalo, rád. Díky tomu se mi otevřely dveře k něčemu, kam bych se nikdy nedostal."
Přesto i jemu je občas do breku. Pak píše básně. O lásce.
