Jaké má váš tým ambice?
Pokaždé ty největší. Naší prioritou je postoupit do Final Four.
V minulém roce jste vyhrála WNBA a získala stříbro na mistrovství světa. Změnilo to nějak vaši pozici ve Valencii?
To si nemyslím. K těm úspěchům mi gratulovali, ale tady záleží na trenérovi, jak tým poskládá. A jestli někdo vyhraje WNBA nebo ne, na tom nezáleží. Rozhoduje aktuální forma a trénink.
Vzpomenete si někdy na stříbrný úspěch s českou reprezentací?
Občas pročítám internet nebo si prohlížím fotky. Vracím se k tomu, protože po mistrovství nebyl čas si to užít, hned jsem letěla do Valencie. Takže až teď si uvědomuju, jak jsme vlastně hrály, a podívám se i na nějaké zápasy.
Neplánujete konec v reprezentaci jako některé jiné hráčky?
Určitě ne. Pokud nebudu mít zdravotní problémy, tak vždycky budu ráda reprezentovat.
A nepadla na vás po minulé sezoně únava?
Musím říct, že v listopadu a prosinci jsem měla trochu krizi a nehrála jsem nic moc. Ale o Vánocích jsem si trochu odpočinula.
Ve Valencii působíte třetí sezonu. Jak ovládáte španělštinu?
Musím říct, že každý rok je to lepší a lepší, takže už všemu jakž takž rozumím, a když něco potřebuju, tak se domluvím.
Má pro vás Valencia pořád příchuť exotiky, nebo už jste si zvykla?
Už mi přijde normální, že člověk žije umoře. Na Valencii je nejlepší, že je tam pořád krásně. I teď je tam patnáct stupňů, což nemá chybu.
Chodíte na fotbal?
Loni jsem chodila hodně, letos nějak není čas, takže jsem ještě nebyla. Ale až přijede třeba Barca, tak se určitě půjdu podívat.
A jaký je ve Valencii zájem o ženský basketbal?
Máme velkou halu, takže když přijde třeba dva tisíce lidí, tak se to v ní ztratí. Hlavní tribuny jsou pořád plné, ale ženský basket není jako chlapský. Když hraje Pamesa, tak přijde plná hala, na nás ani ne půlka.
