Nešlo přehlédnout, jak si poslední momenty své bohaté hráčské kariéry vychutnává. Basketbalistka Michaela Uhrová byla samý úsměv při rozcvičce, při zápase i po něm.
"Užívala jsem si to. Akorát škoda, že jsme hrály zrovna proti tak dobrému soupeři. To se pak člověk prosazuje mnohem hůř," řekla bývalá reprezentační rozehrávačka na účet USK Praha, které ve čtvrtfinále play-off vyřadilo její Slovanku podle předpokladů hladce 3:0 na zápasy. Za týden Uhrová oslaví 32. narozeniny už jako bývalá hráčka.
Když jsem sledoval váš výkon, nedokázal jsem se zbavit dojmu, že je to předčasné rozhodnutí.
Není to tak, že bych vyloženě chtěla končit, ale moje tělo už mi říká dost. Rozhodovala jsem se delší dobu a už minulou sezonu jsem odehrála většinu zápasů přes bolest, takže mě to nebavilo. Letos se sama divím, že jsem zvládla celou sezonu, aniž bych vynechala jediný zápas.
Ani to není důvod k pokračování?
Nechci pokoušet štěstí, tahle sezona už moje rozhodnutí nemohla změnit. Než abych se loučila za rok třeba se sádrou na noze, to radši skončím teď. Během kariéry dostala moje kolena tak zabrat, až mě překvapilo, že se letos vůbec neozvala.
Michaela UhrováNarodila se 10. dubna 1982 v Praze, žije v Čelákovicích. Od mládežnických kategorií vynikala na pozici rozehrávačky, v roce 2001 s juniorským národním týmem senzačně vyhrála mistrovství světa. O čtyři roky později se podílela také na evropském titulu. Při stříbrném domácím mistrovství světa, kam jí nominace unikla, předvedla komentátorské vlohy při přenosech České televize. Zahrála si na olympiádě v Aténách i v Pekingu. Klubovou kariéru strávila kombinovaně doma i v zahraničí v Itálii či na Slovensku. Poslední dvě sezony byla oporou mladoboleslavské Slovanky. |
Kdy jste se definitivně rozhodla?
Už před sezonou. Řekla jsem si, že budu hrát, dokud to půjde, a když zvládnu celý ročník, bude to jedině plus.
Generální manažer Slovanky František Chmela před vaším posledním domácím utkáním říkal, že by si strašně přál, abyste pokračovala. Nenecháte mu ani trochu naděje, že si své rozhodnutí rozmyslíte?
Vůbec. Už ani ekonomická stránka v basketu není jako dřív, takže ani toto hledisko mě nepřinutí dál hrát. Dříve se daly vydělávat slušné peníze, ale ty doby jsou pryč. Teď už je to zaměstnání jako každé jiné, takže chci začít budovat kariéru někde jinde.
Na co budete nejvíce vzpomínat?
Určitě na reprezentační úspěchy. Zlato z mistrovství světa juniorek, zlato z mistrovství Evropy, účast na olympiádě... Slavnostní zahájení v Pekingu, to snad byl můj nejsilnější zážitek. A spoustu zkušeností do života mi dalo působení v zahraničí.
Nemrzí vás, že jste chyběla na domácím stříbrném mistrovství světa?
V podstatě ne. Tenkrát jsem neměla tu nejlepší sezonu, takže se nedivím. Ale mrzí mě jiná rozhodnutí ze začátku kariéry.
Která?
Třeba když jsem předčasně odešla z Brna, které pak doma vyhrálo Final Four Euroligy. Kvůli tomu jsem tam ani nedokončila vysokou školu, i když mi chyběl už jen poslední rok.
Najdete si čas na dokončení studia teď po kariéře?
Já už jsem mezitím začala studovat vyšší odbornou školu, která pro mě bude mít větší smysl. Moje maminka má lékárnu, takže bych chtěla působit ve farmacii.
Ale basketbalový svět úplně neopustíte, že?
Všechno se dá skloubit. Práce trenéra není placená tak, aby si člověk mohl dovolit být profesionál a dělat jen basket, takže je nutné to skloubit se zaměstnáním. Teď po sezoně si ve Slovance sedneme a probereme možnosti.
Co by vás lákalo?
Mým cílem je jednou trénovat ženské áčko, takže to tak budu směřovat. Nemyslím, že to vyjde hned první sezonu, dokonce ani nemám trenérské áčko a začnu ho studovat od září, takže asi budu nejdříve u staršího dorostu.
Michaela Uhrová (vpravo) ze Slovanky brání karlovarskou Mateu Tavičovou.
Michaela Uhrová se podepisuje mladým basketbalistkám Slovanky.
Angažujete se i doma v Čelákovicích?
Angažuju. Je tam sedmdesát dětí, ze kterých chci vychovávat budoucí hráčky. Ráda bych spolupracovala s nějakým větším klubem, do které ho by ty nejtalentovanější mohly chodit.
Máte už svůj trenérský sen?
Jednou bych chtěla trénovat národní tým a nezáleží na tom, jaká kategorie to bude. Zatím se mi to podařilo v trojkovém basketbalu, což považuju za úspěch a už tam se chci ukázat. To by mi mohlo pomoct, abych mohla uvažovat i o pětkovém basketbalu.
Jak se vám teď změní život?
Moc ne. Od návratu ze zahraničí před dvěma lety jsem nepůsobila v žádném klubu jako profesionální hráčka. Bylo to na poloprofesionální bázi, protože dopoledne se netrénovalo. Takže život bude velmi podobný.
