„Přestup do Pardubic mi to určitě ulehčí,“ míní 28letý pivot, který si v létě premiérově vyzkoušel i přípravný kemp českého národního týmu před nadcházejícím mistrovstvím Evropy. „Jdu sice do neznámého prostředí, ale tímhle to mám j ednodušší. S některými kluky původně z Prostějova jsem hrál i tři roky, už vím, co od nich čekat. S Ondrou nebo Radkem si na hřišti vyhovíme. Samozřejmě je tu i spousta dalších spoluhráčů; teď jde o to, abychom si sedli, jako to fungovalo v Prostějově, a aby se tu taky udělal úspěch,“ pokračuje Švrdlík.
Znáte vedle bývalých prostějovských Orlů blíže i někoho z dalších členů týmu Beksy?
S Lukášem Kotasem jsem byl jeden rok v „repre“, jinak ne. S Ellem Sandersem jsem vždycky jenom tak klábosil, byl jsem u něho i na večeři, ale ze hřiště se neznáme. Mladí hráči pro mě byli úplně noví.
Jak na vás kolektiv působil v dosavadní přípravě?
Jsou tu bezproblémoví kluci, všechno je v pořádku. Máme před sebou přípravná utkání (nejbližší v pátek 4. září od 16 hodin ve slovenském Pezinku); uvidíme, jak to bude vypadat a jak se budeme zlepšovat. Lidsky nevidím žádný problém.
Zamlouvá se vám styl hry, který vám nastínil kouč Beksy Dušan Bohunický?
Vybral si mě proto, že ví, jak jsem se v lize v předchozích letech prezentoval. Co jsem s ním zatím hovořil, očekává to samé, co jsem hrál v Prostějově.
Čím byste chtěl být novému týmu především prospěšný?
Rádi bychom s Radkem zlepšili obranu pod košem, doskok. Doufám, že si přeneseme ty věci z Prostějova, abychom se basketbalem bavili a zároveň vítězili.
Váš předchozí klub donedávna hrál rok co rok ligová finále s Nymburkem, ale letos na jaře to nezopakoval, když vypadl už v semifinále s Děčínem. Pardubice na boj o titul čekají léta. Máte velkou motivaci se do něj s novým celkem znovu probít?
Chci do něj zpátky, to je můj prvořadý cíl, zvlášť když po něm dlouho touží i Pardubice. Je to vlastně nejvíc, čeho můžeme v naší nejvyšší soutěži dosáhnout.
Těšíte se do relativně nové domovské haly Beksy na Dašické? Atmosféra je tam o poznání intenzivnější než ve velké Tipsport areně, třeba v posledním čtvrtfinále Pardubic s Opavou to bylo markantní.
S Prostějovem jsme párkrát hráli i na Dukle, tam je to také menší. Na Dašické jsem ještě nebyl a ani jsme tam netrénovali - jak hala vypadá, vím jenom z televize. Ale myslím, že si tam s Radkem rychle zvykneme a nebude v tom žádná potíž.
Koncem června jste reprezentoval Česko v basketbalu 3 na 3 (streetballu) na Evropských hrách v ázerbájdžánském Baku. Kromě nejzákladnějších věcí toho s klasickým basketem mnoho společného nemá, že?
Jsou tam podobná pravidla, ale člověk se té hře musí úplně jinak přizpůsobit. Tohle bylo vidět v ženách. Domácí Ázerbájdžán si přivezl dvě hráčky z WNBA a myslel si, že to jednoduše vyhraje. Jenže skončil už někde ve skupině, protože ty holky vůbec nevěděly, co mají na hřišti dělat. Opravdu si na to musíte zvyknout, odehrát pár turnajů, potrénovat, říct si se spoluhráči, kam kdo bude chodit... Je tam jen dvanáct vteřin na útok, není tolik času. V určitých fázích zápasu je to vážně úplně jiný sport.
Taktiku jste si se spoluhráči určovali sami?
Máme trenéra Michala Kruka. Nemůže sice oficiálně koučovat v průběhu zápasu, ale samozřejmě si předem řekneme, co zhruba chceme hrát. Utkání trvá pouze deset minut, prostoru pro nějaké extra taktizování moc není. Jsou nějaké základní pohyby, kde má kdo stát, abychom se navzájem nepletli, a to je víceméně všechno. Pak už hra vychází z konkrétní situace, z toho, kam se odrazí balon. To nejde moc nasimulovat; dohromady není místo na to, aby někdo používal nějaké složité signály.
Na turnaji jste vypadli ve čtvrtfinále s Rusy. Jak ten výsledek zpětně hodnotíte?
Není to ostuda, ale ani nic světoborného. Že Rusové nakonec celý turnaj vyhráli, nás může lehce utěšovat, ale myslím, že jsme měli možná i na medaili. Zápas s Rusy se rozhodoval až v koncovce, byla to škoda. Měli jsme na to, přes ně postoupit a j ít do semifinále.
Vás osobně musel čtvrtfinálový duel kvůli vyloučení už ve 2. minutě dost mrzet...
To ano. Potom jsem hrál ještě v Praze turnaj World Tour (český tým pod názvem „Ostrava“ na něm nepostoupil ze skupiny), kde se mi ten samý rozhodčí, který byl na hrách v Baku, přišel omluvit, že to tehdy uspěchal. Že se unáhlil, když vyloučil mě i Rusa Lagudina - navíc ve čtvrtfinále Evropských her, což je pro nás vlastně olympiáda. Ale tím už mi toho moc nevrátí.
Udělaly na vás Evropské hry dojem?
Oni to pojali úplně jako olympiádu, i když tam samozřejmě nebylo tolik sportovců ani sportů. V Baku vybudovali veškeré zázemí i sportoviště. Nakoupili autobusy, dokonce najali výbor, co pořádal hry v Londýně. Chtěli se předvést, někdy v budoucnu by chtěli pořádat regulérní olympiádu. Brali to velice prestižně, utratili za to spoustu peněz.
Co ubytování pro vás sportovce?
To bylo super, přebývali jsme v apartmánech, ve kterých mají pak normálně bydlet lidi. Všechno to bylo nově vybudované, velice moderní.
Bylo obtížné se srovnat s vedrem, které se v Baku sápalo ke čtyřicítce ve stínu?
My jsme se snažili držet na slunci co nejméně, ale nešlo tomu moc utéct. Snažili jsme se střídat po půl minutě, není to nějak omezené. Jenom obrana - útok a dolů. Zchladit se, protože odehrát celých deset minut opravdu nešlo. Některé týmy na to dojely. Třeba Slovinci procházeli celou dobu turnajem v pohodě a pak úplně zkolabovali a skončili čtvrtí, když dostali dvakrát výprask.
