Potíž ovšem nastane, když do její oázy proniknou vetřelci, což se přihodilo minulý týden. Potom se bojí. Diví se: „Proč?!“ A zuří.
Jaký byl poslední návrat z turnajů v Kalifornii a na Floridě?
Je moc fajn, že jsem doma. Že mám chvilku na svého kluka a na normální žití. Jenom mě štve, když nám před barákem stojí fotografové. Sledujou nás, pozorujou, kdo k nám chodí. Není to příjemné, protože přicházím o své jediné soukromí.
Co se konkrétně semlelo?
Jeli jsme z Prahy do Davidova baráčku za město. Byla jsem na zahradě a najednou vidím chlapa v černém. Nejdřív jsem si myslela, že je to zloděj. Lekla jsem se. Zatímco jsem řvala na Davida, on utekl do lesa.
Jak jste zjistili, kdo to byl?
Jeden místní pán nám povídal: „Jó, to je fotograf. A měl s sebou kolegu.“
Co jste dělali dál?
Sedli jsme s Davidem do auta, vyrazili jsme za nimi a chvíli je pronásledovali. A oni si nás fotili, jak na ně hrozíme.
Co vás v takových situacích napadá? Oč se bojíte?
Moje věci ať vezme čert. Potíž je, že nás tenistky kdekdo zná. Hodně lidí na nás sází. Když se mi nepovede zápas, bojím se otevřít telefon. Na sítích mám spoustu ošklivých zpráv: „Zabiju tě! Zabiju ti rodinu. Ať dostaneš rakovinu. Spálíme tě.“ Co když nějakému bláznovi rupne v bedně a najde si mě podle fotek na webu?
Projevuje se na vás i pomyšlení na případ Petry Kvitové, kterou v Prostějově kdosi přepadl a zranil?
Ano, bojím se víc a víc. Přitom jde o prkotinu. Koho zajímá, jestli sázím kytky na zahradě? Nebo že třeba doma chodím v kalhotkách? Přece nejsem nějaká celebrita. Copak máme s Davidem pořád kontrolovat, jestli jsou zatažené závěsy? Nebo jestli nám stojí auto u plotu? Proč?
Štve vás popularita?
Obecně nemám problém s novináři. Bavím se s nimi, nechám se vyfotit. Bez problému! Ale přece mi nikdo nemůže lézt do soukromí! I proto pak často přemýšlím, co se může stát. Dávám si pozor, když jdu běhat. Jsem ženská, no.
Vaše fantazie pracuje naplno, že?
Hrozně. Fakt jsem se strašně bála, když jsem viděla člověka v černém. Pak mě přepadla bezmoc. Ten pocit, že někdo ví, co všechno jsem dělala... Jednou mi v Kanadě jeden frajer volal do hotelu. Vyhrožoval, že když mu neotevřu, tak mi ublíží.
Napadlo vás, že byste kvůli některým atakům šla na policii, jako to udělala vaše fedcupová parťačka Lucie Šafářová?
Jo, napadlo. Jenže ty anonymy se málokdy povede vypátrat. A tak si na sebe dávám pozor. Nikdy například nechodím běhat tam, kde nejsou lidi. Jdu do Stromovky ráno, dopoledne, ale nikdy večer.
Co se týče mediální pozornosti, dají se současné trable srovnat třeba s dobou, kdy jste musela odpovídat na otázky o vašem dopingovém přestupku?
To ne. S dopingem jsem se dlouho vyrovnávala. Byla jsem ublížená, protože jsem vědomě neudělala nic špatně (zakázaná látka byla skryta v prostředku na hubnutí). Na druhou stranu mi půlroční pauza pomohla, abych se na tenis dívala jinak. Bez ní bych ho už teď třeba nehrála.
Tenistka Barbora Strýcová (vpravo) a její partner hudebník David Kraus na vyhlášení Sportovce roku
A co pranýřování kvůli nespisovným slovům, která kdysi zachytil mikrofon vašeho bývalého manžela a trenéra Jakuba Záhlavy při přestávce ve finále turnaje v Praze?
Na nikoho jsem sprostě neřvala. Diváci jen slyšeli moji poradu s Kubou a mně prostě ve třetím setu finále nedošlo, že má u sebe mikrofon. Pak mi nevadilo, že se o tom píše. Nezabývala jsem se tím, jak mě odsoudil Ota Černý (tehdejší šéf sportu v ČT). Spíš mě mrzelo, že jsem mluvila tak ošklivě.
Ještě jednou na vás pozornost veřejnosti nemile dolehla. Když byl za obchodování s drogami zatčen a odsouzen váš otec. Kdybyste nebyla známá, nikdo by se vás na tátu nevyptával, ne?
To ne. Byla to nepříjemná situace, jenže mně nedělalo tak velké problémy odpovídat. Byla to pravda, táta mě naštval, ale stála jsem za ním. Pro rodinu to byla bolestná doba, ale přežili jsme ji a jedeme dál.
Takže byste někdy nechtěla být méně slavná?
Já vážně nejsem nějaká osobnost. Jen hraju tenis. Snažím se ho hrát dobře, zlepšovat se a posouvat dál. Jsem ráda, když pak o mně vyjde hezký článek. Jinak se ale nikam necpu. S Davidem nechodíme na večírky. Nepotřebujeme se někde předvádět. A vadí mi, když nám někdo leze do soukromí.
